Bez peřinky pod okap: Mrazivá svědectví o pohřbívání dětí v minulosti

Ve středověku a ještě i v raném novověku, nebylo malé dítě pokládáno za plnohodnotného člena společnosti a podle toho se s ním i zacházelo.

Ve středověku a ještě i v raném novověku nebylo malé dítě pokládáno za plnohodnotného člena společnosti a podle toho se s ním i zacházelo. A to i po smrti.

O dětských pohřbech se dozvídáme už ze starého Říma, kde děti neměly žádné právo na pohřeb a pochovávány byly doma nebo před domem do země, jak se dozvídáme od autorky bakalářské práce na téma Pohřební rituály - Základní struktura a kulturní proměny Denisy Bohoňkové. „Archeologické nálezy potvrzují, že přibližně až do 11. století byly malé děti pohřbívány většinou odděleně od ostatních a součástí jejich hrobových inventářů byly zahrocené předměty (háčky, jehly, úštěpky) se zřejmou ochrannou funkcí.“

Pod okapem

Další zvláštností, která se praktikovala do středověku, bylo rituální ukládání dětí v hliněných nádobách poblíž sakrální budovy nebo pod okap, protože podle tradice, děti takto pochované byly pod božskou ochranou a dešťová voda zde zastává funkci smývání hříchů. Tento ritus pohřbívání pod okap se dochoval na Šumavě až do konce 19. století, uvádí autorka studující na katedře filosofie a religionistiky teologické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích.

Bez peřinky

Průběh pohřbů novorozenců, jak se dozvídáme z pramenů, byl skromný. Děti z chudších rodin měly většinou jen výkrop hrobu, ale pro zámožné rodiny zase nebyl problém vystrojit nákladný pohřeb. Těla se na hřbitovech ukládala někam na stranou ležící místa. Rakev nesla, pokud se jednalo o malé dítě do dvou až tří let, kmotra nebo porodní bába, rakev měla zasunutou v područí anebo byla rakev přivázána stuhou a připevněna k holi a nesena přes rameno. Novorozenci se nesměli pochovávat s peřinkou, protože podle tradice se věřilo, že dítě pochované s peřinkou přináší smůlu a po celý rok by nepršelo.

Do ráje bez pláče

Malé děti byly pochovávány v bílých šatech s věnečkem na hlavě, větší děti ve svátečních šatech. Do rakve se na rozloučenou dávaly hračky, květiny, svaté obrázky a někdy i svíce, aby dítě mělo vše, co by mohlo potřebovat v normálním životě. „Pro děti se nemělo příliš truchlit (věřilo se, že pláč vyhání dítě z ráje, že se mohou vyplakat z radosti nebeské apod.), nevyzvánělo se jim a nebylo třeba se za ně ani modlit, neboť podle lidové víry se hned staly andělíčky.“  

Ty ostatní…ke zdi

Pro narozené mrtvé, nepokřtěné nebo potracené se nemělo naříkat, truchlit a pohřbívali se anonymně na odlehlých částech hřbitova. „Na Valašsku říkávali: Žádné cavyky sa nedělají – vykope se jamka na krchově, kajsi u zdi, hodí sa do teho a je konec….“

Ještě nedávno

Je potvrzeno, že ještě i v padesátých letech se tyto děti neukládaly do rakví, ale jen se zabalily do plínky nebo dokonce kusu papíru a pohřbeny byly v krabici od margarinu. Nebylo ani neobvyklým jevem, když je na hřbitov neodnášeli rodiče, ale ostatky předali porodní bábě nebo hrobníkovi, který mrtvolku zakopal někde u zdi na místě tomu určeném.