Degenerace je vlastně evoluce aneb Pozoruhodný vývoj zubů člověka od neolitu do 19. století
Foto: Lapis2380 / Shutterstock
3 min
Lidský žvýkací aparát se od neolitu až po novověk razantně změnil. Výzkum vědců z Lodže ukázal, čím si chrup člověka za posledních 6000 let prošel. A nebylo, či není, to nic pěkného.
„Razantní rozdíly pozorujeme mezi kostrami lidí z neolitu a těmi z raného středověku. Je však třeba připomenout, že mezi těmito obdobími je velmi velký časový odstup, který vyplývá z toho, že mezi neolitem a raným středověkem dominoval žárový pohřební ritus, a proto neexistují kompletní kostry, které by bylo možné prozkoumat,“ říká doktorka Justyna Karkusová z Katedry antropologie Fakulty biologie a ochrany životního prostředí Univerzity v polské Lodži.
Na druhou stranu jsou právě díky této mezeře dobře patrné změny, ke kterým došlo ve struktuře žvýkacího aparátu. Kromě toho se během této doby populace hodně změnily, pokud jde o kulturu.
„V období neolitu pozorujeme velmi vysokou zátěž žvýkacího aparátu způsobenou např. tvrdou stravou, nedostatkem drobené stravy a tepelné úpravy, ale také zátěží zubů při práci. Tedy používáním zubů jako tzv. „třetí ruky,“ dodává doktorka Karkusová.
Degenerace je vlastně evoluce?
Po zavedení měkkých potravin do jídelníčku, například brambor, k němuž došlo v Polsku kolem 17. století, se zátěž na žvýkací aparát ještě zmenšila. V biologii, pokud není orgán intenzivně využíván, dochází k jeho redukci. „Náš výzkum ukazuje, že odlehčený žvýkací aparát se postupně snižoval, tedy prostě klesal,“ zdůrazňuje Karkusová.
Ne všechny součásti tohoto aparátu však klesaly stejným tempem. Některé z nich budou více ovlivněny změnami prostředí a jiné geny. A to je případ zubů, které jsou geneticky silně determinovány – kosti čelisti a dolní čelisti lépe reagují na změny prostředí.
Jaký je závěr?
To vedlo k tomu, že se zuby zmenšovaly pomaleji a kosti zase rychleji. Došlo tak k disharmonii a zvýšila se frekvence defektů ve žvýkacím aparátu. Výzkumy ukazují, že v každé další generaci můžeme očekávat více těchto nedostatků, vysvětluje doktorka Karkusová.
Snižování počtu zubů
Pokud se podíváme na třetí stoličky (lidově osmičky), v období neolitu se jejich nedostatky vyskytovaly u necelých 8 % „respondentů“, v 19. století to bylo již 50 %. Tento proces je dán tím, že v průběhu mikroevolučních změn je snazší zmenšit počet zubů spíše než jejich velikost. Můžeme tedy říci, že pokud někdo nedorostl do osmiček, tak je evolučně vyspělý, říká vědkyně.
Nejde však jen o osmičky, kterých se to týká. Stále častěji mizí například také dva v horním zubním oblouku, tedy boční řezáky. Tyto zuby mají zmenšenou velikost korunky nebo tam nemusí být vůbec. A z hlediska mikroevoluce na tom není nic mimořádného, dodává doktorka Justyna Karkusová.