Již v barokních Čechách vysávaly vládní elity státní kasu. Nejvíc na dluh si žil spekulant a bankrotář František Karel Přehořovský z Kvasejovic
Pocházel z rodiny, která patřila mezi táborskou smetánku. Přehořovští z Kvasejovic byli český vladycký rod, pocházející ze dvou vsí, Přehořova a Kvasejovic. Obě se nacházejí nedaleko Soběslavi. František Karel však myslel výš: chtěl obsadit nejpřednější zemské posty a proniknout mezi barokní aristokracii.
Jeho strmý vzestup začal na právnické fakultě v Praze, kde dokončil vzdělání, jež mu mělo umožnit zářnou kariéru. Roku 1688 obsadil František Karel hrabě Přehořovský z Kvasejovic post nejvyššího mincmistra (vysoký královský úředník s kompetencemi na veškeré horní podnikání, správu horních měst a dohled nad mincovnou v Kutné Hoře – pozn.), v němž si brzy získal pověst finančního odborníka.
Následovala funkce viceprezidenta české komory a nejvyššího sudího. Atmosféra změny, která začala s nástupem krále Josefa I., ho vynesla do čela komise pro povznesení královských měst; měl se podílet také na revizi Obnoveného zřízení zemského, píše Jan Randák s kolektivem v rozsáhlé encyklopedii Osobnosti českých dějin.
Urvat, co se dá
Po celou svoji kariéru František (1645 - 1723) hromadil majetek, jehož centrem bylo ve finále středočeské Konopiště. Po otci zdědil jen menší statky, teprve koncem 17. století jako zdatný finančník a spekulant začal budovat majetkové zázemí většího rozsahu.
Všechno bude...
Skupoval panství, vesnice, hrady, zámky, zříceniny. V Benešově založil piaristické gymnázium, v Praze vystavěl honosný palác. Všechno však bylo na dluh, a ne malý. Největší akvizici podnikl v roce 1701, kdy za 221 000 zlatých koupil panství Konopiště od hrabat Sinzendorfů. Zřídil zde velkou knihovnu, ale k plánovaným stavebním úpravám z důvodu nedostatečných financí nedošlo.
Zajímavost: „Své knihy (hrabě František) označoval osobními vpisky, např. „Ex lib: Franc: Prehorowski L. B. de Quaseg.“ nebo „Ex Bibliotheca Prehorowskiana“, které nalezneme např. na několika dílech Bohuslava Balbína.
Lobkowiczký palác
Podobně dopadl projekt výstavby „honosné rezidence v Praze“, pro který František po roce 1694 skoupil několik pozemků strahovského kláštera pod Petřínem. Původně zvaný Přehořovský palác nechal František v letech 1702-1704, kdy už byly zjevné rozsáhlé finanční potíže, vystavět jeden z nejskvělejších barokních paláců v Praze (autorem byl Giovanni Battista Alliprandi). Již roku 1713 musel být palác prodán a šel z ruky do ruky, až nakonec skončil jako majetek Lobkowiczů. Dnes v něm sídlí německé velvyslanectví.
„Budování paláce přišlo na 100 000 zlatých a díky pozdějšímu projednávání Přehořovského bankrotu jsou jmenovitě doloženi i nejobyčejnější řemeslníci, kterým hrabě dlužil za provedené práce v paláci,“ dodává server Wikipedia.
Prasklo to
Přes četné Františkovy konexe roku 1714 úvěrová bublina splaskla. Hrabě musel rozprodat téměř vše, co měl, a dokonce rezignovat na úřad nejvyššího sudího.
„Krátký vzestup rodu Přehořovských však působil na fantazii barokních Čech, ačkoli se zdaleka nejednalo o jediný bankrot tehdejší aristokracie, jež často vytloukala klín klínem a přepínala své finanční možnosti,“ uvádí pro představu čtenářů encyklopedie Osobnosti českých dějin.
Sňatky z rozumu
Dokonce i Františkovy tři sňatky mířily k posílení jeho společenského postavení. Jediný syn z manželství s hraběnkou Julianou Dorotheou Jörgerovou z Tolletu ho přežil jen o šest týdnů a jím vymřel rod Přehořovských.