Jaroslav Bořita z Martinic přežil defenestraci, třicetiletou válku, ale i velký počet manželek a potomků
Foto: Bartholomeaus Sarburgh / Public domain, Wikimedia commons
Od 6. ledna 1582, kdy se narodil jako pohrobek, to neměl nejznámější příslušník rodu z Martinic (von Martinitz) v životě jednoduché. V roce 1618 byl druhým ze tří defenestrovaných z Pražského hradu, „díky" tomu stál u zahájení i konce třicetileté války, měl hodně manželek a ještě víc dětí.
Odmalička byl katolíkem. V mládí studoval Martinic (1582-1649) na katolických a jezuitských školách v Itálii. Papeži Klementovi VIII. slavnostně přislíbil tři věci. Za prvé, že si za manželku nevezme než pannu katolickou, za druhé, že po svém návratu na panstvích sobě poddaných potlačí sektářství a nakonec že na sněmech království Českého a nakonec v úředních poradách s obzvláštní horlivostí se zastane náboženství katolického. Za to všechno mu Svatý otec slíbil, že bude obdařen od Boha šťastným potomstvem….
Se svými čtyřmi manželkami šlechtic zplodil dohromady deset dětí a založil tak slávu rodu, jemuž náleželo mezi hraběcím stavem přední místo. V roce 1601 se Jaroslav v Praze oženil s Marií Eusebií ze Šternberka, dcerou nejvyššího purkrabího Adama ze Šternberka. A potomstvem byl obdařen vskutku hojným – Marie Eusebie mu povila deset dětí. Druhou manželkou se stala Eliška Marie z Vrtby. Třetí chotí pak byla Kateřina Lidmila Talackovna z Ještětic, po jejíž smrti v roce 1649 - posledním roce jeho života - se Bořita ještě oženil s Alénou Barborou Kostomlatskou z Vřesovic.
„Odkaz Jaroslava Bořity z Martinic přetrval v podobě jeho synů, kteří výrazně zasahovali do dění v Českých zemích. První příslušníci rodu Martiniců jsou zaznamenáni v pramenech 15. století, ale rod vymřel po meči v roce 1789,“ uvádí ve své bakalářské práci Veronika Chalupová.
Podobně jako Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka i Jaroslav zastával úřad karlštejnského purkrabího, kterého se musel vzdát Jindřich Matyáš Thurn, jedna z vůdčích osobností českého stavovského povstání. Patřil mezi iniciátory třetí pražské defenestrace roku 1618 (řazena chronologicky - pozn.) a stál na prahu třicetileté války (1618-1648).
Bořita u začátku třicetileté války...
„Jaroslav Bořita z Martinic byl královský místodržící v Čechách, jehož stihla strašná událost. 23. května 1618 byl jedním ze tří defenestrovaných během třetí pražské defenestrace konané na Pražském hradě. Akce byla demonstrativním aktem odporu českých stavů proti porušování Rudolfova majestátu, listiny potvrzující svobodu náboženství v Čechách. Událost se obešla bez obětí na životech,“ jsme psali v našem článku Pražští památkáři úřadují v budově, jejíž majitel byl vyhozen z okna.
Zmíněná budova patří Národnímu památkovému ústavu v Praze v ulici Na Perštýně. Má dlouhou a zajímavou historii, která souvisí s Bořitou. V současnosti je chráněnou kulturní památkou České republiky a slouží jako administrativní budova pro pražské územní odborné pracoviště Národního památkového ústavu. V roce 1641 ji koupil Martinic pro potřeby purkrabství Pražského hradu (sídlil zde Purkrabský pivovar), které objekt vlastnilo až do 19. století.
„Po bitvě na Bílé hoře v roce 1620 se Jaroslav Bořita rozhodl udělat kariéru v zemských službách, v nichž dosáhl až na post nejvyššího purkrabího. Z rozhodnutí římského císaře byl povýšen do stavu říšských hrabat. V rámci konfiskací získal Jaroslav obce Hořovice, Komárov a královské město Slaný, které přičlenil k panstvím Smečno a Okoř,“ popisuje encyklopedie Osobnosti českých dějin Jana Randáka.
Bořita u konce třicetileté války…
Jaroslav stál i na samotném konci války, když utrpěl vážné zranění při vpádu švédských vojsk do Prahy. Zemřel na následky zranění, které utrpěl při obraně pražské Malé Strany před Švédy, a následného věznění.