Jaroslav Vrchlický, vlastním jménem Emil Frida, psal milované mamince dopisy jako Bohuš
Foto: František Karel Hron / Public domain, Wikimedia commons
Jaroslava Vrchlického si většinou představujeme jako vážného muže a pilně tvořícího autora. Ve skutečnosti prý by veselý, hravý, rád se klouzal po zamrzlé Vltavě a našel si čas i na avantýry. Především kromě své plodné práce miloval nade vše svoji maminku, které často psával.
Světlo světa spatřil Emil Bohuš Frida (což je jeho pravé jméno zapsané v křestním listě s krátkým „i“ v příjmení) v Lounech. Jeho prostřední jméno udávají některé prameny jako Bohuslav či Jakub po otci. Z osmi dětí se Emil (17. 2. 1853 - 9. 9. 1912) narodil jako druhý; byl nedonošený, a protože se rodiče obávali, že brzy zemře, nechali ho hned druhý den pokřtít. Jako malý býval často vážně nemocný a trpíval strachem, že na něj spadne Slunce, popisuje poutavě novinářka a spisovatelka Stanislava Jarolímková ve své publikaci Co v průvodcích o Praze nebývá aneb Pokračování historie Prahy k snadnému zapamatování.
Jídlo jako nepřítel
Autorka publikace jednoho z našich nepochybně nejslavnějších a nejplodnějších básníků a dramatiků vypodobňuje takto: „Nosil cvikr, a protože mu stále padal, neboť měl podle optika ,takový hloupý nos´, míval ho zavěšený na šňůrce. Jedl velmi málo, trpěl nechutenstvím a o zelenině a ovoci (s výjimkou mladého chřestu, artyčoku a některých druhů exotického ovoce) prohlašoval, že jsou dobré pro housenky a červy. Sladkosti také nemiloval a tvrdil, že koblihy a buchty zalepují mozek. Údajně někdy povečeřel pouze ,pivo s pomerančovou kůrou, namáčel si v něm chleba a přikusoval okurčičky, naložené v hořčici´. K vínu rád jídal zázvorky.“
Nemoci se kupily
Pokud nepočítáme tyfus, se kterým ho léčil jeho přítel, významný lékař a vědec Josef Thomayer, první zdravotní potíže zaskočily Fridu v jeho čtyřiceti letech: „trpěl bolestmi žaludku, k nimž se přidaly bolesti nohou způsobené předčasným kornatěním cév, cítil se unavený a skleslý.“ Po tom všem ho podle webu Avicenna ve věku 55 let v srpnu roku 1908 postihla mrtvice, „při které ztratil polovinu zraku, takže viděl jenom polovičkou obou očí a také spád myšlenek značně utrpěl“. Po několika měsících se mu sice zrak zlepšil, ale zřejmě vlivem dalšího krvácení do mozku nebyl schopen číst.
Když dokončil léčbu a rehabilitaci v sanatoriu u jihočeských Stupčic a v chorvatské Rijece, využil nabídku přítele, skladatele a klavíristy Jindřicha Jindřicha a usadil se v Domažlicích. Podle Jarolímkové právě tento krok některé prameny označují za důkaz rozpadu manželství Vrchlických, což prý podporuje mj. i fakt, že „Vrchlický se u manželky nikdy nezastavil, i když občas jezdil z Domažlic do Prahy za maminkou a sestrami Marií a Toničkou“. Dokonce poté, co v dubnu roku 1912 po další mozkové mrtvici ochrnul na pravou polovinu těla, údajně „požádal údajně bratra, aby jí zakázal ho navštěvovat“.
Maminka
S maminkou Marií, rozenou Kolářovou, měl Jaroslav Vrchlický po celý život krásný vztah. Psával jí dopisy podepisované jménem Bohuš a po tragické smrti otce (který používal listy s jeho básněmi na kornouty; zemřel roku 1874) napsal báseň:
Své matičce
Ty milá, dobrá matičko,
teď docela jsme sami,
jen Bůh nad námi vysoko
a jen tvé slzy s námi.
Platil jí uhlí a ve svých pražských bytech měl spoustu upomínek na ni a na domov. Ona zase sledovala jeho práci i osobní život a stále se bála o jeho zdraví.
Jenže podle Vrchlického dcery Evy se nevrátil do Prahy pouze proto, že se děsil míst, kde „začala jeho nemoc, že touží po místech své mladosti, v naději, že uprchne stmívání svého ducha". Paní Ludmila prý byla při svých návštěvách manžela „pokaždé poznána a ráda viděna" a o jejich posledním setkání napsala přítelkyni, lékařce Anně Bayerové, žijící tehdy ve Švýcarsku: „Naposled v sobotu před svou smrtí rozešel se se mnou krásně, to musí mi stačit pro celý další můj život a i za to jsem vděčna.
Jaroslav Vrchlický zemřel v Domažlicích 9. září roku 1912 krátce poté, co řekl: „Už je dobře." Bratr Bedřich napsal mamince: „Konec byl velice lehký, usnul.", uzavírá Stanislava Jarolímková.