Vůbec nejstarší názvy českým řekám dali starověcí Ilyrové. Používáme je dodnes
Foto: Ondřej Žváček / Creative commons, CC-BY
Na rozdíl od osad či sídlišť, které mají často přerušovanou tradici, jak často zanikaly, když na jejich místě vznikla sídla nová a nenavazovala svým jménem na zaniklé osady, jsou názvy řek velmi stálé. Při zkoumání zeměpisných jmen dochází ve všech zemích k poznání, že jména větších řek jsou mezi nimi složkou nejstarší a nejtrvalejší. Ale není tomu tak vždy.
Stará bývají ovšem pouze jména větších řek. Jména malých řek a potoků jsou většinou mladá a významově průhledná. V Německu jsou jména všech větších toků na jihu a na západě keltská nebo i starší, na východě slovanská; jen potoky mají jména německá, uvádí Vladimír Šmilauer ve své stati O jménech našich řek zveřejněné na webu Naše řeč Ústavu pro jazyk český Akademie věd ČR.
Prof. PhDr. Vladimír Šmilauer, DrSc. (1895-1983) byl český jazykovědec, bohemista, slovakista a onomastik (onomastika je obor, který se věnuje jménům vlastním, tj. osobním a zeměpisným, živočichů a rostlin, jejich původu, historii apod. – pozn.)
Podle Šmilauera je podobný poměr mezi jmény keltskými a anglickými, taktéž mezi jmény ugrofinskými a ruskými. Tento jev lze dobře pochopit. Ve starých dobách měly totiž vodní toky neobyčejný význam. Dokud neexistovaly pevné cesty, byly řeky a jejich údolí nejdůležitějším komunikačním i orientačním prostředkem. Po nich a podél nich putovali lovci, pronikaly přicházející bojovné kmeny, později pak pokojní osadníci. Na nich se příchozí setkávali se zbytky staršího obyvatelstva; a u těch se naučili jména vodstev. Tak je možné, že rozbor vodních jmen nám leckdy pomůže určit sídlo některého národa.
Tímto způsobem zjistil profesor Max Vasmer, že nejstarší historicky zachytitelnou vlastí Slovanů je území táhnoucí se od východní Haliče přes Kyjev k hornímu Donu.
Max Vasmer (1886-1962) byl německý slavista; profesor univerzity v Lipsku a Berlíně. Zabýval se hlavně slovanskou etymologií a slovansko-neslovanskými jazykovými styky.
Paradox, ale logický
Po přečtení předchozích argumentů profesora Šmilauera se může zdát podivné, že původu poměrně dost pozdního jsou jména největších řek, v jejichž poříčí se od pravěku soustřeďovalo lidské osídlení; naproti tomu že nejstarší jména, tzv. ilyrská, mají řeky menší a stranou ležící, Metuje a Úpa. Má to ale logické vysvětlení.
O Ilyrech si můžete přečíst v našem článku O Ilyrové: Jeden z nejzáhadnějších a nejméně známých národů Evropy. Patřila k nim lužická kultura? Byli starověkým národem indoevropského původu, zahrnující obyvatelstvo starověké Ilýrie (tzn. zhruba dnešní jižní a střední Dalmácie, Bosny, Černé Hory, Albánie a Epiru). Jejich jazykem byla ilyrština a na jejím základě byli mnozí k Ilyrům nepřesně řazeni. Pojem „Ilyrové“ je souhrnný název více kmenů.
Po většinu historie se při bitvách a válkách proti střediskům osídlení na velkých řekách obracel první a hlavní nepřátelský útok. Obyvatelstvo se z těchto míst buď rozprchlo, anebo zde bylo úplně eliminováno vítězným národem či kmenem. Teprve později nastaly přátelštější styky se zbytky staršího obyvatelstva, udržujícími se na obvodu sídelního území. Lepší vztahy umožnily přejímání některých jmen.
Podle profesora Šmilauera se můžeme domnívat, že podobné jméno, jako je Labe, měli již Keltové. V keltských zemích se totiž vyskytují řeky nazvané Albis (např. dnešní Aube, přítok Seiny). Germáni si toto jméno jen převedli do svého jazyka.
Ilyrská Metuje
Nejstarším národem v našich zemích, z jehož jazyka se nám uchovaly stopy, je jakési obyvatelstvo již silně indoevropské, které u nás sídlilo kolem roku 1500 př. n. l. a které je často nazýváno Illyry. Za illyrský název se pokládá jméno Metuje; je odvozeno od slova met „střed“ (příbuzné je s tímto slovem latinské medius, české mez i německé Mitte) a znamenalo tedy „střední řeku“, tedy řeku ležící mezi Úpou a Orlicí.
Illyrská Úpa
Také jméno Úpy pokládá profesor Šmilauer za ilyrskéve ve významu „voda“. I některé jiné názvy se někdy vykládají z ilyrštiny, ale to není snadné doložit. Naše vědomosti o ilyrštině jsou velmi kusé, indoevropské jazyky si byly v těchto dávných dobách tak blízké, že někdy nebylo snadné rozhodnout, kterému národu vlastně to či ono jméno patří.
Keltové nám zanechali mnohé odkazy. Kromě názvu vlasti a genů to jsou třeba klíče, saponát, galoše,…
Později než Ilyrové, někdy před rokem 500 př. n. l., se na našem území objevují Keltové. O těch víme již více, známe i jméno hlavního kmenene keltského, Bojové. Tam je mnohem více pramenů a dokladů přejímání zeměpisných jmen, konkrétně hydronym.
Předkové našich předků přejali i přítoky
Po delší době, když začali na naše území pronikat předkové pozdějších Čechů, přejali jména tří největších řek, Labe, Vltavy, Ohře, i několika přítoků labských, Jizery, Úpy a Metuje, uvádí profesor Šmilauer k tématu ilyrských pozůstatků zeměpisných názvů v naší současné mateřštině.