Pod pult se toho za socializmu vešlo opravdu hodně, zato na pultě bylo poloprázdno
Foto: ArturVerkhovetskiy / Depositphotos
Přestože skoro nic nebylo, nakonec téměř každý získal to, co potřeboval. Jaká vedla cesta za nedostatkovým zbožím?
V padesátých letech byl hlad například po textilu. Ženy doma šily, ale bohužel neměly z čeho. Stály nekonečné fronty před obchody, ale obchodníci zboží neobdrželi. Zboží bylo ve velkém rozprodáno na černém trhu. Ceny byly pevné, na černém trhu pochopitelně vyšší. Šmelina byla medializována, šmelináři byli zloději, kteří ožebračili ostatní občany, kteří díky nim nemají mléko či pleny pro děti. Dopisní schránky určené pro udavačské dopisy, ve kterých se sdělovala podezření na šmelinu se plnily udáními občanů. Dopadený šmelinář byl bez milosti odsouzen.
Znáš prodavačku? Máš vyhráno
Základem pozdější drobné šmeliny byly známosti. Ideální bylo znát přímo prodavačku nebo řezníka. Takový řezník vám ze známosti klidně vytáhl šunku nebo telecí, které byste volně na prodejně jistě neviděli. Pokud jste neznali prodavačku, bylo fajn, když jste znali alespoň někoho, kdo znal prodavačku. Shánění všeho bylo totiž o známostech. Zboží vás sice stálo trochu více, ale zase na vás počkalo pod pultem klidně i do večera. Ani jste nemuseli stát dlouhou frontu. Nejlepší to v tomto směru měly přímo prodavačky. Znaly se navzájem, přišlo telefonické echo, že přivezli banány a už se běželo. Před svátky se běželo pro uherák, který běžný občan na pultech nikdy nespatřil. Pod pultem se prodávaly dokonce i čisticí prostředky, nitě, slipy, zipy a toaletní papír. Vznikla síť, která fungovala od vedení podniku po poslední prodavačku. Potřebujete gramofon? Neshánějte gramofon, shánějte někoho, kdo zná prodejce gramofonů. Jinak to máte marné. Gramofon je pouze pod pultem pro známé. Sehnat něco dalo obrovské úsilí. Dokonce i přes známosti. Úspěšnou koupi provázel pocit štěstí a takového kousku si potom každý vážil.
Desky Iron Maiden, AC/DC nebo Sex Pistols? Jedině burza, ale musíte mít pevné nervy. Je totiž nelegální.
Před revolucí vzkvétala burza gramofonových desek a jiných hudebnin. Byla každou neděli a za každého počasí. Lidé se shromažďovali už od šesti hodin ráno, pokud chtěli sehnat nějaký lepší kousek. Cena desky v roce 1979 byla 300 Kčs, což bylo stejně jako luxusní boty. Vichřice ani mráz tisíce lidí neodradil. Ta radost, to štěstí, když se podařilo sehnat nesehnatelnou zahraniční desku, kazetu nebo magnetofonovou pásku. Burzy byly jedinou možností, jak sehnat nedostupné zahraniční kousky, které jste v Supraphonu nesehnali ani přes známosti. Ty u nás prostě nebyly. Čas od času si na burzu posvítili příslušníci VB a udělali zátah. Obklíčili park se svými psy a proháněli prodejce. Ti bleskurychle sbalili desky a prchali. Někdy zboží raději odhodili do skrýše a už se k němu nehlásili. V roce 1987 byla v Praze burza poprvé zlegalizovaná a přesunutá do vnitřních prostor Slovanského domu.