Tepláky nebo pyžamo a falešný zlatý řetěz: To je povinná výbava každého cestujícího po transsibiřské magistrále
Foto: User: (WT-shared) Gorilla Jones at wts wikivoyage / Creative commons, CC-BY-SA
Vy se nepřevléknete? Proč jste ve vlaku, když v něm být nemusíte? Co to jíte? Dáte si vodku? Kolik máte dětí? To je pouze pár otázek z mnoha při cestě Iny Píšové a jejího muže po stopách jejího pradědy, československého legionáře Jana Kouby, který sloužil čtyři roky na Sibiři.
Jan Kouba (1894-1947) sloužil v československých legiích u 9. roty 7. Tatranského pluku. Na Sibiři strávil čtyři roky, během nichž třikrát projel transsibiřskou magistrálu. Jeho pravnučka Ina Píšová, literární historička, která přednáší českou literaturu na Univerzitě Karlově, podnikla na jaře roku 2017 spolu se svým mužem Petrem na základě deníků pradědečka sibiřskou expedici. V té době uběhlo právě sto let od chvíle, kdy si Jan zapsal první řádek do svého deníku. Cesta z Moskvy do Vladivostoku jim trvala měsíc a postupně během ní vystřídali patnáct magistrátních vlaků. Poté Ina sepsala knihu s názvem Transsibiřská odysea s podtitulkem Po stopách legionáře Jana Kouby, o které vysílala i Česká televize.
Cestou do Jekatěrinburku na 1814. kilometru transsibiřské magistrály se setkaly s typickou „módou“ ruských cestujících. Pohodlí nade vše, mohli bychom charakterizovat tento styl, který Ina popisuje takto:
„Tepláky - povinná výbava každého cestujícího po magistrále. Viděli jsme stovky kombinací. Proužky, puntíky, kostky, tygra, geparda, levharta. Přijatelným ekvivalentem tepláků je rovněž pyžamo, nejlépe pyžamový komplet, či trenýrky, nejlépe pruhované a bez trika. Většina cestujících tyto variace dále vylepšuje imitací zlatého řetězu, trepkami na podpatku nebo umělou gerberou v drdolu. Přesto to býváme většinou my, kdo na své spolucestující působí přinejmenším podivně. A zdaleka to není jen tím, že se odmítáme při nástupu do vlaku převléknout do pyžama a trváme na značně ošoupaném, Sibiří těžce zkoušeném outdoorovém oblečení,“ barvitě popisuje Ina Píšová.
Křížový výslech
„Jakmile se totiž dáme se svými spolucestujícími do řeči, což se děje okamžitě po nástupu do vlaku a trvá až do výstupu, tedy obvykle něco mezi dvěma a dvaceti hodinami, následuje dobrácký křížový výslech, z něhož málokdy vyjdeme vítězně. Kolik máte dětí? Proč jste ve vlaku, když v něm být nemusíte? Co to jíte? Dáte si vodku?“ jsou pouze ukázky zvědavých dotazů na dvojici českých cestovatelů.
Jejich odpovědi zněji asi takto, ale nejsou asi zcela reflektovány: „Děti nemáme, cestujeme jen tak, k snídani si v horké vodě rozmícháváme zelený bioječmen a samohonku konzumujeme jen v té míře, o níž se domníváme, že nevede k oslepnutí“.
Kdo je tady exot?
Ve společnosti místních spolucestujících se mnohdy Ina a Petr stali středem zájmu, i když „ti divní“ z našeho pohledu nebyli žřejmě oni: „Přestože proti nám často usedají jen těžko uvěřitelní samorostí, jsou to většinou oni, kdo nakonec zírají na nás. Někdy je v tom pohledu soucit (bezdětná třicetiletá žena v silně rodinné ruské společnosti ani nic jiného budit nemůže), někdy údiv (vypadají tak nuzně, přesto cestují po světě), jindy samaritánství (kušajtě, rjebjata, kušajtě sosisku, přece nebudete jíst tady tu zelenou tekutou věc) nebo uražená pýcha odmítnutého stakanu vodky.“
Takto podobně se na středoevropskou dvojici koukali Voloďa a Žeňa, dva udýchaní cestující, kteří dorazili do kupé těsně před odjezdem z kungurského nádraží. „Pár v šusťákových bundách se bleskově převlékl do tepláků a zaujal svá místa na protějším lehátku. Na rozdíl od nás, kteří jsme se pro ukrácení dlouhé chvíle vybavili čtečkou s několika desítkami ruských klasiků, Rusové po železnici cestují zásadně nalehko. Nač si brát knihu, když se ve vlaku stejně lépe zabaví rozhovorem.“ Především když jste ruským dealerem nejlepšího kosmetického krému na světě, který funguje naprosto na všechno, na pleť, na praní prádla, ale také jako prevence před smrtí z ozáření, tvrdí Ině a Petrovi dvojice na stejném vlakovém spoji do uralského hlavního města Jekatěrinburgu.