Mona Lisa: skryté detaily jednoho z nejslavnějších obrazů v historii

Některé věci jsou tak zřejmé a viditelné, že si jich někdy vůbec zapomeneme všimnout a Mona Lisa je toho zářným příkladem. Obraz z roku 1503 od italského renesančního umělce Leonarda da Vinci je bezpochyby nejznámějším uměleckým dílem na světě a nad jeho tajemstvím lidé tápali už od jeho vzniku. Jaké jsou dlouho přehlížené detaily, které nám nabízejí na mistrovské dílo zcela jiný pohled?

Obraz, co pomáhal utvářet historii

Zpoza neprůstřelného skla francouzské národní galerie Louvru na nás shlíží Mona Lisa – půvabná žena obklopena tajemstvím nejen proto, že se tak dlouho diskutovalo o její totožnosti, ale také kvůli výrazu jejího obličeje, který je nezvykle upřímný, a přece současně poklidně odměřený. Sedí k nám mírně pootočená, jako by odpočívala na jakési terase s imaginární krajinou v pozadí a s mírným úsměvem nám hledí do očí. Založené paže nám dávají pocit zvláštní nedotknutelnosti. Z Leonardových životopisů můžeme říct, že se pravděpodobně jedná o Lisu Gherardiniovou, 24letou matku pěti dětí a manželku bohatého florentského obchodníka s hedvábím. Mona Lisa je namalována jen s horní polovinou těla. Jedná se tak o jeden z prvních italských příkladů této portrétní pozice.

Židle

Koho by vůbec napadlo věnovat větší pozornost objektu, který v běžném životě používáme automaticky pořád? Ani tak nezáleží na tom, že židle je jediná věc, kterou malířova múza drží v rukou, ale že na ní doslova ukazuje každičkým svým prstem. Tato židle je jistě nejvíce opomíjeným aspektem, který by mohl ukázat cestu k nejhlubším tajemstvím tohoto díla.

Nevyzpytatelný úsměv

Tento úsměv mate lidstvo už od samého vzniku obrazu. Vůbec první reakce pochází od o několik let později narozeného legendárního renesančního spisovatele Giorgia Vasaria, který došel k tomuto závěru: „V tomto díle Leonarda da Vinciho je úsměv tak příjemný, že je to věc božštější než lidská, což považuji za něco úžasného, protože to nezní jiné než živé.“

Okouzlující tajemství úsměvu Mony Lisy a toho, jak jej Leonardo magicky ztvárnil ve „věc božštější než lidskou“ a přesto „ne jinou než živou“ už kdekomu zamotalo hlavu. Alfred Dumesnil, francouzský kritik z 19. století, tvrdil, že „úsměv je plný přitažlivosti, ale je to zrádná přitažlivost nemocné duše, která pohltí lidskou mysl.“

Paže a ruce

Ne každý se však ztotožnil s umístěním záhadného úsměvu ženy do středu dění celého obrazu. Viktoriánský spisovatel Walter Pater věřil, že to je jemnost, s kterou jsou vykresleny její ruce, které nás nutí k víře, že dílo má nadpřirozenou moc. Styl, kterým má Mona Lisa ruce založené, tvoří základnu trojúhelníku prostírající se od obou paží směrem k hlavě a dodává celému objektu geometrický smysl.

Skrz imaginární krajinu

Vody, klikatící se za Monou Lisou (ať už se jedná o vyobrazení skutečného údolí italské řeky Arno – jak se někteří vědci domnívají – anebo zcela imaginární, jak tvrdí jiní) nepůsobí vůbec vzdáleně, ale jsou základním zdrojem tvořící její existenci. Doslova do ní proudí. To, že Mona Lisa působí jako jakási „studna“ si někteří historici a filozofové vykládají jako zásadní souvislost mezi fyzickým tělem a světa ve kterém žijeme. Zjednodušeně Mona Lisa nesedí před krajinou. Ona je krajina.