Jak to ty africké ženy dělají? Americká armáda zadala studii, aby zjistila, jak unesou nosičky 70 % své váhy
Foto: / Creative commons, CC-BY-SA
Již malá děvčátka trénují s kyblíčky na hlavách úděl afrických nosiček nákladů. Tento fenomén převelice zaujal dokonce americkou armádu. Najali vědce z Harvardu, aby zjistili, že „pro člověka ze Západu je nepředstavitelné, že by na hlavě pohodlně nesl 70 % své tělesné hmotnosti a ještě by nespotřeboval téměř žádnou tělesnou energii“. Je to tak, popisuje tanzanské, vlastně obecně africké, zvyky místních tvrdě pracujících žen také český cestovatel.
Tanzánie se rozkládá na ploše 945 087 km čtverečních a v roce 1999 a žije zde přes 65 milionů obyvatel. Na jednu ženu zde připadá zhruba 4,7 porodů. Afrika se množí rychleji než Starý kontinent, který, nebýt přistěhovalců, brzy by začal vymírat, napsal již tehdy cyklista, cestovatel a spisovatel Jan Tomšíček.
Jan Tomšíček (narozen 1951) je dobrodruhem s velkým D. Od útlého dětství rád jezdí na kole. Tato činnost se mu zalíbila natolik, že na kole procestoval nejen asi půlku Evropy, ale také Rusko a Afriku. Začátkem devadesátých let vycestoval s přáteli na plachetnici Polárka do Jihoafrické republiky a kolo mu nesmělo chybět. Nakonec se rozhodl, že se zpět do Čech nevrátí a v Kapském městě pobýval další dva roky. Když se rozhodl, že pojede zpět domů, nemohl jinak než na kole. Ujel asi 16 700 kilometrů, popisuje cestovatelovy cesty server Megaknihy.
Viděl z Afriky mnoho, cestou tanzánskou přírodou mohl pozorovat, „nalevo rovina, políčka střídají buš, pravidelná zrcadélka rybníčků, z nichž trčí jasně zelená tráva, prozrazující, že se tu pěstuje rýže. Na pravoboku se zvedá zbrázděný hřeben pohoří Kipengere, jenž dosahuje 2901 metrů nadmořské výšky. V jeho svahu v dálce se třpytí dvě stříbrné stužky vodopádů,“ popisuje Tomšíček téměř romanticky svou cyklojízdu v knize Afrikou domů na kole.
Hlavy místo dodávek
Při cestování po východní Africe je člověk často překvapen, jak obrovská břemena nosí tamní ženy. Není neobvyklé vidět ženy kmene Luo, jak nesou na hlavě náklad odpovídající 70 % jejich tělesné hmotnosti, uvádí server ADS, který provozuje Smithsonian Astrophysical Observatory na základě dohody o spolupráci s NASA. Ženy kmene Kikuyu nosí stejně velká břemena podepřená řemenem přes čelo; výsledkem je často trvale vroubkovaná lebka.
Co se týče místních, můžeme si podle cestovatele představit takový normální tanzánský život třeba takto: „ Běžně tu potkáváš ženy s různými náklady na hlavách. Buď nesou od studánky kanystr či soudek s vodou, plastikový koš s prádlem od řeky či k ní, nákup z trhu, nebo naopak nějaké zemědělské produkty na trh.“
Přidržují si jej jenom mimina
Cyklista Tomšíček popisuje, že nosičky vůbec nepotřebují svůj mnohdy obdivuhodně těžký náklad rukama přidržovat, ani s ním nijak viditelně balancovat. Kráčejí lehce, jako by šly s prázdnou. „Kde jen se v těchto často tak křehkých ženách bere tolik síly,“ ptá se cestovatel a sám si odpovídá, že vedle maminky občas šlape holčička a i ta má na hlavičce nějaký kbelíček a již trénuje svůj budoucí úděl ženy-nosičky. Děvčátko ovšem ještě nemá tu rutinu a někdy si náklad ručkou musí přidržet, aby nespadl. Snad díky těm nákladům se nosí zdejší ženy a dívky tak krásně vzpřímeně a ztepile, hodnotí. „Možná by ubylo skolióz páteře,“ zamýšlí se Tomšíček.
Poučení pro americkou armádu
Tento „fenomén“ neunikl americké vládě. „Ale nefunguje to u každého,“ řekl pro deník The Los Angeles Times harvardský fyziolog Norman C. Heglund, jeden z pěti odborníků na pohyb zvířat a lidí, kteří pracovali na studii s názvem Energetické náklady na nošení břemen: objevily africké ženy ekonomickou cestu?
Stejně pozoruhodná jako samotná břemena a skutečnost, že málokdy spadnou, je i zdánlivá lehkost, s jakou je africké ženy nosí. Podle vědců v oblasti biomechaniky je tato lehkost více než zdánlivá. Je skutečná. Studie zde zjistila, že africké ženy mohou nést až 20 % své tělesné hmotnosti na hlavě, aniž by se zvýšila jejich spotřeba energie. Studie byla provedena na univerzitě v Nairobi již v roce 1986 a její výsldky byly publikovány v předním britském vědeckém časopise Nature. Původně vědci z americké armády z Washingtonu požadovali po Heglundovi, aby se vyjádřil k tomu, jak „to“ africké ženy dělají.
Zatraceně slušná zátěž od dvanácti
Heglund spekuluje, že ženy, které začínají nosit podle jeho slov „zatraceně slušnou zátěž ve věku 12 let", se fyziologicky přizpůsobily nošení zátěže. Spekuluje také o tom, že si vyvinuly balanční techniky, které jim umožňují snadné nošení břemen. Heglund říká, že při pohybu bez trhavých pohybů se plýtvá jen málo energie.
Ukazuje se, že africké ženy nemají energie na plýtvání. Podle tehdejší zprávy OSN vykonávají ženy na černom kontinentu přibližně 70 % zemědělských prací. Venkovské ženy často pracují 14 až 16 hodin denně. Na začátku a na konci dne nosí africká žena dřevo a vodu obvykle na hlavě.
Navrhovaná podpora kostí
„Mohlo by to být tím, že si páteř přizpůsobily tak, aby břemena podpírala spíše kostmi než svaly," řekl Heglund, který zastával inženýrské a biologické funkce na Harvardské univerzitě v ameickém státě Massachusetts.
Pro teorii opory kostí podle Heglunda svědčí i zjištění tehdejšího výzkumu, že africké ženy mohou klidně stát až se 70 % své tělesné hmotnosti na hlavě, aniž by to mělo měřitelný vliv na jejich spotřebu energie. To znamená, že šedesátikilová africká žena může stát s 41 kilogramy na hlavě bez „jakýchkoli metabolických nákladů".
Zatímco tyto africké ženy při nošení 20 % své tělesné hmotnosti na hlavě nespotřebovaly žádnou energii, u rekrutů americké armády s podobným nákladem na zádech se spotřeba energie zvýšila o 13 %.