H. Ch. Andersen byl údajně mimořádně ošklivý a bisexuál. Jeho lásky ho celý život odmítaly
Foto: Thora Hallager / Public domain, Wikimedia commons
„Moderní biografie ho často popisují jako bisexuála, k čemuž jsou celkem jasné důkazy. Andersen se několikrát zamiloval do pro něj nedosažitelných žen a mnoho z jeho pohádek je napsáno jako odkaz jeho žalu. Stejný neúspěch, jaký měl u žen, měl Andersen bohužel i u mužů,“ uvádí web Skandinávský dům.
Z chlapce pocházejícího z chudých poměrů se Andersen (1805-1875) stal světově uznávaným klasikem literatury a dánskou ikonou. Ze svých cest po Evropě vydal také několik cestopisů. Jeho díla – nejen pohádky - odrážela zvláštní umělcovu povahu, sexuální orientaci, nedostatek lásky i odmítání. Neměl lehký život, což přenášel i do své tvorby.
Nejslavnější z Andersenových „ženských“ lásek byla slavná operní pěvkyně Jenny Lindová. Jedna z jeho pohádek, Skřivan z roku 1843, Byla napsána jako výraz vášně k Lindové a dala také za vznik její přezdívce – „švédský skřivan“. Andersen byl ve společnosti žen často stydlivý, plachý, což mu ztěžovalo přístup k nim; ostatně o ruku ji požádal v dopise. Ona ho však považovala spíše za bratra a odmítla ho.
Bude nový dánský král a jeho žena šetřivější? Ex-královna dokázala za den utratit neslýchanou částku
Po nějaké době na srdce pětadvacetiletého básníka však zaklepala další láska. A nutno říci, že jak byla veliká, tak byla nešťastná. Andersen se zamiloval do hnědooké o rok mladší Riborg Voigtové, ačkoliv věděl, že je již zasnoubena s mladým nadlesním. To také způsobilo, že byl striktně odmítnut a jeho láska potvrdila své zasnoubení brzkým sňatkem.
Navíc se uvádí, že Andersen byl mimořádně ošklivý a při pohledu na jeho portrét, který byl uveřejněn v roce 1905 v časopise Zlatá Praha, nemáme důvod o tom pochybovat, písí autoři knihy Ciznici v Praze. K potvrzení domněnky vede také Andersenova celosvětově známí pohádka Ošklivé káčátko (dánsky Den grimme ælling).
Ošklivé káčátko se v dánštině stalo obecným výrazem pro něco, na co se zpočátku pohlíží s despektem, ale později je uznáváno.
Příběh poprvé vyšel v Kodani 11. listopadu 1843 a dočkal se uznání soudobé kritiky. Příběh je Andersenův vlastní a nevychází z lidového folklóru. Britská novinářka Anne Chisholmová napsala, že „sám Andersen byl vysoký, ošklivý chlapec s velkým nosem a velkýma nohama. Když vyrůstal se svým hezkým hlasem a vášní pro divadlo, ostatní děti si z něj utahovaly."
Ale vraťme se k milované Riborg: Andersenovo zklamání bylo obrovské, takřka k nepřežití. Našel se však přítel, který mu poradil lék, jak zapomenout. Tím se mělo stát cestování cizinou, neboť sejde z očí, sejde z mysli. Andersen uposlechl a cestování se mu tak zalíbilo, že nejenže každý rok několik měsíců strávil v cizině, ale zážitky z cest i literárně zpracovával.
Dopis napsaný bratrovi básníkovy velké lásky prozrazuje, že ani její sňatek s jiným mužem ho nedokázal zastavit v lásce k ní. Dokonce když Andersen zemřel, měl na své hrudi malý váček s dlouhým dopisem od Riborg Voigtové.
Ve svých raných denících psal o tom, že se rozhodl zdržet se sexuálních vztahů a nenavazovat dlouhodobé milostné vztahy. Mnohokrát se však zamiloval do mužů i žen. Jedním z nich byl i Edvard Collin. Podle webu Skandinávský dům mu jednou napsal:
„Umírám tohou po tobě stejně jako touhou po kalábrijském děvčeti… mé city k tobě jsou stejné jako k ženě. Ženskost mé povahy a naše přátelství musí zůstat tajemstvím.“ Vyznání opět nepadlo na úrodnou půdu a Collin, který mužům náklonnost neprojevoval, napsal do svých pamětí: „Nemohl jsem opětovat tuto lásku, čímž spisovatel velmi trpěl.“
Pohádka Malá mořská víla byla údajně napsána „pro jeho homosexuálního milence Edvarda Collina, který byl synem jeho mecenáše a oficiálního opatrovníka Jonase Collina,“ uvádí web History of Mermaids. „Mezi ním (Andersenem) a Edvardem vzniklo rychlé přátelství a Hans byl okouzlen“.
Podobný osud potkal také Andersena v dalším neopětovaném vztahu: „Ani z jednostranné lásky ke Carlu Alexandrovi, vévodovi von Sachsen-Weimar-Eisenach, nic nevzešlo. Čtyři z jeho dopisů Carlovi jsou publikovány v antalogii Rictora Nortona,“ uvádí Skandinávský dům.