Již Aristoteles popsal, jak lovci mořských okurek používali k potápění džbány

Schopnost člověka plavat a potápět se je tak stará jako schopnost chodit nebo běhat. Všude tam, kde v minulosti člověk sídlil v blízkosti řek, jezer, moří a oceánů, se učil s tímto prostředím více sbližovat.

První zmínky o odvážlivcích, kteří se v blíže neidentifikovatelných přístrojích podívali pod vodní hladinu, se prý zachovaly již z doby před desítkami tisíc let. Na mezopotamské tabulce zhotovené kolem roku 2000 př. n. l. je zachycen člověk pohybující se pod vodou a asi v 8. století př. n. l. psal o potápěčích Homér, dozvídáme se z knihy Stanislavy Jarolímkové Zajímavosti ze světových dějin 1.

V dobách míru lidé používali potápění k rybolovu, sběru mořských řas, mušlí, hub a perel, zatímco starověcí vojenští historici popisovali potápěče útočící pod hladinou na nepřátelské lodě, k dýchání jim sloužily stvoly rákosu.

Kdo se uměl potápět, dobře si vydělal

V přístavech kolem Středozemního moře byly stanoveny odměny potápěčů podle toho, v jaké hloubce pracovali. Například za vyzvednutí nákladu z hloubky 3,5 metru dostal dotyčný jednu třetinu hodnoty zachráněných předmětů a za práci v hloubce 7 metrů získal až polovinu ceny nákladu. Římané si vytvářeli jednotky potápěčů, píše Jarolímková.

Vzduch s sebou pod vodu

K mírnému prodloužení pobytu pod hladinou sloužily kožené vaky naplněné vzduchem nebo komory schopné ponořit se pod hladinu, které použili vojáci Alexandra I. Makedonského zvaného Velikého (336 až 323 př. n. l.) v době blokády fénického města Tyros.

O téměř tisíc let později píše filozof a vědec Roger Bacon v díle Novum Organum o zásobnících vzduchu pro potápěče. Byly to kožené vaky, které jen nepatrně prodloužily pobyt člověka pod vodou, popisuje Marek Čermák v bakalářské práci s názvem Historie potápění.

Šnorchl, okurky a džbány

Jednu z nich popsal Aristoteles, jenž se zmínil i o šnorchlu, který zřejmě viděl na vlastní oči, přidal povídání o lovcích mořských okurek používajících džbány naplněné vzduchem. Ty k nim byly spuštěny v naprosto svislém směru, protože při sebemenším vychýlení do nich vnikne voda, což odborníci považují za důkaz toho, že princip potápěčského zvonu byl znám již ve 4. století př. n. l. Dochoval se prý obraz, na němž Alexandr sleduje práci svých potápěčů, uzavřen ve skleněném sudu pod mořskou hladinou spolu s kohoutem a kočkou.

Mořské okurky neboli sumýši se vyznačují válcovitým, protáhlým a měkkým tělem. Kolem ústního otvoru mají mnoho chapadel, která se často ještě větví. Tyhle na pohled ošklivé špinavé okurky nemají mozek ani kosti, ale mohou žít 5-10 let a dorůstat délky až 40 centimetrů. Nikomu neškodí, jsou nenápadné.

Plinius, da Vinci i Slované a trubice pod vodu

Básník Plinius se zmiňuje o bojových plavcích vybavených trubicemi s plovákem na konci. I Slovanští bojovníci používali v 11. století dýchacích trubic z rákosu, aby se mohli nepozorovaně přiblížit k nepříteli. Také Leonardo da Vinci se zabýval konstrukcí zařízení pro pobyt pod vodní hladinou, shrnuje Marek Čermák.