Až do 20. století mohl muž prodat svou ženu. Mělo to svá jasná pravidla i důsledky, hlavně pro manželku
Foto: Public domain, Wikimedia commons
Prodej manželky byl v Anglii způsob, jak ukončit neuspokojivé manželství v dobách, kdy byl rozvod výsadou pouze bohatých. Tato podivuhodná a mnohdy nemorální tradice se přitom zachovala až do počátku 20. století.
V 17. až 19. století byly rozvody neúměrně drahé. Při dnešních cenách by náklady na úřední zrušení manželství v té době odpovídaly hodnotě 20 000 liber. Proto se někteří Britové z nižších vrstev nerozváděli, a vymysleli tak mnohem jednodušší a pragmatičtější způsob – své manželky zkrátka prodali. Tento zvyk se dnes zdá být značně obskurní, ale bylo možné se s ním setkat na veřejných místech, jako jsou trhy, krčmy a jarmarky. Historici se neshodují v tom, kdy a jak tento zvyk vznikl a do jaké míry byl rozšířený, ale zdá se, že mezi Brity z nižších vrstev šlo o přijatelnou alternativu rozvodu. Prodej manželek byl hrubý a zábavný, ale měl také svůj opodstatněný účel, zejména z pohledu nedostupnosti rozvodů pro běžný lid.
Eskymácká výměna manželek: Pohostinský sex, mnohoženství, mnohomužství i dítě s jiným museli Inuité…
Ženy byly odváděny na trh jako dobytek
O fenoménu prodeji manželek dodnes kolují nejrůznější názory. Nejvíce rozšířené bylo přesvědčení, že muž se může legálně rozvést se svou ženou tak, že jí dá kolem krku ohlávku a odvede ji na trh, aby ji prodal o pouti, mnohdy cizímu člověku za nejvyšší nabídku. Symbolika ohlávky pak měla podtrhovat význam toho, že žena je prodejný majetek. V některých případech však šlo o relativně civilizovanou dohodu mezi manželem, manželkou a jejím milencem, kdy došlo k prodeji za vskutku symbolickou cenu. Všichni tři zúčastnění si následně přátelsky připili na skvěle uzavřený obchod.
Prodej manželky nebyl striktně legální, ale stal se oblíbeným mezi chudými jako lék na špatné manželství. Zejména v počátcích nad tímto procesem právní orgány mnohdy přivíraly oči. V pozdějších fázích se tato praxe stala méně populární a soudy ji stále více potlačovaly, přičemž zúčastněným hrozilo až šest měsíců vězení.
Proces byl mnohdy výhodný i pro manželku
Výskyt obchodu s manželkami měl své opodstatněný i v právní rovině. Vdané ženy totiž nemohly vlastnit žádný majetek – zákony stanovovaly, že vše, co svobodná žena vlastnila, po svatbě připadlo manželovi. Ženy navíc nemohly z manželství odejít bez souhlasu manžela, což v opačném případě neplatilo. Muž mohl dosáhnout faktické soudní rozluky jen tím, že vyhodil svou ženu z domu a obvinil ji z cizoložství. Tato praxe byla mnohem běžnější než prodej manželky.
Pokud však byla manželka nešťastná, odchod do dražby jí umožňoval kontrolu nad její situací, kterou jako nešťastná družka neměla. Téměř každá žena pak šla na prodej nebo do dražby z vlastní vůle a měla právo veta nad tím, kam půjde dál. Nápadníci byli navíc mnohdy zástupci bohatých měšťanů, takže si prodaná nevěsta nezřídka polepšila oproti původní situaci.
Některé doložené případy prodeje manželky
Je až s podivem, že se prodej manželek v Anglii v určité formě udržel až do počátku 20. století. Podle právníka a historika Jamese Bryce, který psal v roce 1901, se tato aktivita příležitostně konala ještě za jeho života. V jednom z posledních zdokumentovaných případů prodeje manželky v Anglii vypovídala v roce 1913 u policejního soudu žena, která tvrdila, že byla prodána jednomu z manželových kolegů za 1 libru.
Tato praxe byla na anglickém venkově rozšířila ještě v polovině 19. století. V roce 1855 například muž prodal svou manželku v městečku Chipping Norton za 25 liber, což byla na poměry v této oblasti velkorysá částka. V té době však už měšťané nepovažovali prodej manželky za úctyhodný. Po tři dny se tak měšťané scházeli před domem nových manželů a obtěžovali je hlukem a hudbo tak dlouho, až nakonec kupující vrátil ženu zpět do rukou původního manžela.
Několik doložených případů pak existuje také z města Canterbury. Například v roce 1820 přivedl manžel svou chybující ženu na trh s dobytkem, a když ji dražitel odmítl vydražit jako první, najal si ohradu pro dobytek, aby ji tam držel, dokud nebyla nakonec vydražena za pět šilinků.