Čeští Němci chtěli vytvořit rakouskou provincii Deutsche-Böhmen. Za Čechy orodoval Němec, za Němce Czech
Foto: Národní hostinec Jana Krofa na Ottakringer Straße 67 ve Vídni, rok 1910. Zdroj: Public domain (neznámý autor), Wikimedia commons
Před 1. světovou válkou se česká menšina odebírala z rodné země v několika vlnách. Za první emigrační vlnu z Čech je považován odchod náboženských exulantů po prohraném stavovském povstání v roce 1547 směřující hlavně do Polska a Poznaňska. Další vlna následovala po bitvě na Bílé hoře v roce 1620. Teritoriální rozptyl byl již větší - Holandsko, Švédsko, Německo, Dánsko, Polsko.
Poté následovalo ještě několik menších etap, vyjmenovává Tomáš Grulich v textu Vztah českého státu k vlastním diasporám v cizině, který byl vydán jako výstup ze semináře k problematice národního vědomí Čechů žijících v zahraničí. Výraznější změna podle něj nastává na přelomu 18. a 19. století, kdy se rozvíjí řízené osídlování osvobozených území na Balkánu po zatlačení osmanské říše.
Emigrace na jih a východ
„Zde se ve vojenských hraničních újezdech zakládaly nové vesnice, které měly být potravinovou a řemeslnou základnou pro vojenské posádky. Tak se Češi usídlili v Banátu (dnešní Rumunsko a Srbsko), Slavonii, Vojvodině, Bosně a Hercegovině. Ještě před polovinou 19. století lze zaznamenat zemědělské osídlování Ukrajiny - Volyň, Žitomír,“ vyjmenovává Grulich na semináři pořádaném společností Bohemian Citizens´Benevolent Society of Astoria, Inc., založenou v roce 1892 v Astorii v americkém státě Queens na podporu českých a slovenských přistěhovalců v této oblasti.
Za oceán a za kopečky
Po polovině 19. století jsou zaznamenány dva silné vystěhovalecké proudy, a to do USA a Rakouska. V druhém případě nemůžeme výhradně hovořit o vystěhování, ale spíše o přestěhování v rámci jednoho státu.
„Útěky“do Rakous po vzniku republiky
V té době řešila nová republika především svůj vztah k Čechům v Rakousku a hlavně pak ve Vídni. Na konci války zde žilo kolem 300 000 Čechů, což bylo možná víc než v samotné Praze. Mírová smlouva ze Saint-Germain z roku 1919 určila hranici mezi Rakouskem a Československou republikou. Otázku občanství a menšin doporučovala řešit následně bilaterální smlouvou.
Provincie Deutsche-Böhmen
Po drobném extempore, kdy se čeští Němci pokusili vytvořit z příhraničních oblastí s většinou
německého obyvatelstva provincii Deutsche-Böhmen a přiřadit ji k Rakousku, se politická reprezentace Československa a Rakouska sešla v roce 1920 v Brně, kde byla projednána tzv. brněnská smlouva. Zde se řešilo nabytí státní příslušnosti na základě domovského práva v některých obcích obou států s možností optovat (možnost si vybrat) to či ono občanství.
Podpora česko-německého školství
Podle Grulicha smlouva zároveň obsahovala ustanovení o vzájemné ochraně menšin, které se soustředilo na povinnost smluvních států podporovat české školství ve Vídni a německé školství v Československu. Při ratifikaci smlouvy, ke které došlo až v následujícím roce, se v československém parlamentu strhla velmi vyhrocená debata mezi českými a německými poslanci, kteří si vzájemně vyčítali úroveň menšinového školství v Rakousku a německého v českém pohraničí.
Není Čech jako Czech
Je příznačné a úsměvné pro tuto dobu, že české zástupce v debatě vedl česky poslanec jménem Němec a německé poslance pochopitelně německý představitel socialistické strany jménem Czech.
Zpátky domů
Po vzniku Československa opustilo dle hlášení čs. konzulátu ve Vídni rakouské země 103 746 lidí, kteří reemigrovali zpět do své nové vlasti. 33 000 lidí z Vídně optovalo pro československé občanství. Ostatní si ponechali občanství rakouské.
Jiné vztahy k českým menšinám stát ani jeho společenství neřešilo. Vznik nového státu byl doprovázen euforií z nabyté svobody. Češi se klidně mohli vracet nebo dokonce republiku opustit, připouští autor pojednání ve výběru textů ze semináře, které v roce 2011 vydal Etnologický ústav Akademie věd ČR.