Castellammarská válka v New Yorku byla cestou Charlese „Lucky“ Luciana do čela newyorské mafie

Mezi nejslavnější boje mezi mafiánskými rodinami se bezpochyby řadí také Castellamarská válka. Klíčovou úlohu v jejím vývoji hrál Charles Luciana. Jak se mu podařilo spor dvou newyorských donů vyřešit?

Spor dvou mužů zastávajících stejné hodnoty

Této mafiánské války se účastnili dva hlavní „vojevůdci“ – Joe „Boss“ Masseria a Salvatore Maranzano. Oba se narodili v sicilském městečku Castellammare del Golfo. Od místa jejich narození pak byl odvozen i název pro vzájemný krvavý spor. Masseria i Maranzano zastávali staré zákony mafie, které na počátku 30. let pomalu odeznívaly, přesto však ani jeden nehodlal tomu druhému vládu nad městem ponechat.

Přestože se původně jednalo o názorový spor, později se konflikt rozvinul ve skutečnou válku o kontrolu nad newyorskou mafií a byl jedním z nejkrvavějších období v historii amerického podsvětí. Castellamarská válka přinesla městu spousty mrtvých mafiánů a značnou pozornost médií a veřejnosti.

Charles Luciano přichází na scénu

V průběhu války pochopitelně obě strany aktivně rekrutovaly nové členy do svých řad. Mezi těmi, kteří se dostali do služeb rodiny Masseria, byl i jistý Charles „Lucky“ Luciano. Luciano se sice narodil na Sicílii, ale nikdy nebyl členem sicilské mafie, jejíž moc v polovině dvacátých let rostla právě díky vedení Salvatora Maranzana.

Luciano vyrůstal ve čtvrti Five Points poté, co se jeho rodina přistěhovala ze Sicílie, a část svého mládí strávil v Lower East Side. Zde se seznámil Meyerem Lanskym a Benjaminem Siegelem. Oba chlapci byli židovského původu a později se přidali k jejich vlastní mafii, Luciano se dostal do Masseriovy rodiny.

Luckyho vliv na průběh i konec mafiánské války

V roce 1925 se Luciano vypracoval až na pozici Masseriova hlavního poručíka, přičemž řídil pašování, prostituci, distribuci drog a další obchody. Když však později vypukla Castellamarská válka, Luckymu se do krámu příliš nehodila. Dne 15. dubna 1931 tak vylákal Masseriu do restaurace na Coney Islandu a nechal ho zavraždit, mimo jiné i jeho přítelem Bugsy Siegelem. O šest měsíců později, 10. září, byl zabit také Maranzano, opět prostřednictvím židovské mafie. Luciano se tak stal „šéfem všech šéfů" (capo di tutti capi), aniž by tento titul kdy přijal nebo si ho nárokoval. Do roku 1934 vytvořil spolu s vůdci dalších zločineckých „rodin“ národní zločinecký syndikát neboli kartel.

Lucianův osud po Castellamarské válce

Luckyho štěstí vypršelo v roce 1935, kdy bylo zahájeno jeho trestní stíhání v souvislosti s řadou nevěstinců, v jejichž čele Charles stál. Později byl odsouzen ke 30 až 50 letům vězení v Clintonově věznici v Dannemoře ve státě New York.

Luciano ze své cely dále řídil podsvětí. Po 10 letech mu byl trest zmírněn a bylo mu umožněno se přesunout na Kubu. Nakonec však byl z ostrova deportován, přičemž se usadil zpět v Itálii. Zemřel na infarkt na letišti Capodichino v Neapoli v roce 1962. Následně byl pohřben na hřbitově katedrály svatého Jana v Queensu ve státě New York.