Cestování ve starodávné historii nebylo vůbec jako dnes. Kdo si to mohl dovolit a co k tomu bylo potřeba
Foto: Public domain (neznámý autor), Wikimedia commons
Cestování na dlouhé vzdálenosti, dokonce za účelem turistiky, se praktikovalo už před 5 000 lety. Nebylo ale příliš komfortní – dopravní prostředky byly pomalé, cesty mnohdy špatné a nebezpečné…
První cestování na dlouhé vzdálenosti
První cestovatelé na dlouhé vzdálenosti byli lidé ve starém Egyptě a Mezopotámii (dnešní Irák). Přepravu osob a zboží na nejdelší vzdálenosti zajišťovala nejpohodlněji lodní doprava. V Egyptě k tomu sloužil Nil a v Mezopotámii Eufrat a Tigris. Po souši přepravovaly náklad vozy tažené voly. Královské rodiny později používaly dvoukolové vozy tažené koňmi, tzv. charioty, které našly své uplatnění také při válčení.
Důvody cestování
Příčinou vybudování první infrastruktury v Egyptě a na Blízkém východě byla potřeba přesunu velkých armád a propojení říše s nově dobytými územími. Stejný trend pokračoval v Řecku a Římě. Egyptské písemné prameny uvádějí ojedinělé případy cestování za účelem prohlédnout si pyramidy, chrámy a svatyně. Hlavními důvody pro cestování bylo kromě válčení také diplomacie, budování státu a obchodu. Antický „turistický ruch“ nebyl příliš častý, protože si jej nemohl dovolit každý a týkal se pouze majetnějších občanů. Zahrnoval návštěvu náboženských míst a obřadů, festivalů (např. olympijské hry) a zdravotní důvody (např. termální prameny).
Problémy spojené s cestováním
Cestování ve starověku nebylo vůbec jednoduché. Kvůli nebezpečí na cestách bylo nutné si zajistit ochranu, což bylo finančně velmi náročné. Nebo alespoň bylo nutností cestovat ozbrojený. Rizikovým oblastem s občanskými nepokoji nebo lupiči se bylo nutné vyhnout. Jen málokteré cesty byly dobře udržované a celoročně sjízdné. Stejně tak cestování po řekách bylo závislé na sezónní splavnosti a mořská doprava na přílivu a odlivu a povětrnostních podmínkách. Hostince existovaly jen podél frekventovaných tras. Proto se lidé na cestách museli spoléhat především na vlastní zásoby konzervovaného jídla.
Rychlost cestování podle dopravních prostředků
Denně mohl zdatný chodec ujít okolo 22–25 km. Bez pohodlných turistických bot, v prachu a blátě šlapal den co den okolo 6–8 hodin. Kdo si mohl dovolit koně, cestoval výrazně rychleji. Kůň denně ujel 30–65 km v závislosti na zdatnosti koně, jezdce a také zátěži. Říční obchodní a přepravní loď plula na dlouhou vzdálenost průměrnou rychlostí 4–5 uzlů (7–9 km/h), za velmi příznivých podmínek až 10–15 uzlů (19–28 km/h). Cesta tak trvala v řádu dnů, týdnů a někdy dokonce měsíců.
Starověká infrastruktura
Na Blízkém východě vznikaly jako první velké systémy silnic, které později zdokonalili Peršané. V Řecku byly kvůli hornatému terénu dobře udržované silnice většinou jen mezi velkými městy. Nejsofistikovanější systém silnic, o celkové délce 400 000 km, propojoval celé Římské impérium. Na mnohých trasách měli Římané každých 20 km zájezdní hostinec (což byla obvyklá překonaná vzdálenost za jeden den). Po pádu Římské říše začalo cestování za účelem turistiky silně upadat, pozvolná obnova této aktivity přišla až s renesancí.