Charlotta Garrigue-Masaryková a její těžké zkoušky v manželově boji za pravdu
Foto: Public domain (neznámý autor), Wikimedia commons
Manželka po pravdě dychtícího Tomáše Masaryka to neměla lehké. Nejen že žila ve zcela jiné zemi, než kde se narodila, ale zejména vzhledem k morálním sporům se Masarykova rodina stala terčem kritiky a nepřátelství. Přesto vždy stála po boku svého manžela.
Během prvních let jako manželka a matka Charlotta Masaryková tvrdě pracovala na zvládnutí obtížné češtiny. Časem se stala velmi zběhlou v tomto úctyhodném slovanském jazyce, i když nikdy nebude úplně doma ve složitosti ženských slovesných koncovek. Jako nadšená maminka si užívala chvíle s dětmi, v létě je brala na koupaliště a v zimě na kluziště. Četla jim z nejrůznějších knih včetně českých, německých a ruských pohádek. Mezi další formy domácí zábavy patřily příležitostné muzikály Masarykových rodičů, ve kterých Charlotte hrála na klavír a doprovázela Tomáše, který hrál na housle. Charlotte také popsala jejich letní prázdniny, na které se celá rodina netrpělivě těšila, jako „pohádky, které se staly skutečností“.
Život a aktivity v Praze
Idylická léta vyvážil zbytek roku v Praze, kde se studia a Tomášovy akademické a politické aktivity podepsaly na celé rodině. Jakmile si osvojila český jazyk a cítila se dobře v české kultuře, začala se Charlotte Masaryková stále více angažovat v nejdůležitějších českých otázkách a sporech té doby. Protože hudba zůstala její první láskou, stala se odbornicí i horlivou obhájkyní rychle se rozvíjející národní školy českých hudebníků se zvláštním nadšením pro skladby Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka. Český hudební svět ocenil její podporu a vydání Smetanových děl jí bylo věnováno jako „pravé přítelkyni [jeho] génia“.
Spor o rukopisy
Ale ne všechny zážitky Charlotty Garrigue Masarykové v její adoptivní vlasti byly příjemné. Intelektuální integrita jejího manžela nejednou vedla k obtížným situacím pro celou rodinu. V roce 1886 odmítl uznat jako pravou sbírku starých českých rukopisů, čímž se dostal do sporu s českými nacionalisty. Tomáš stál na veřejnosti v otázce „rukopisu“ téměř sám; jen málo jeho akademických kolegů ho v této otázce podporovalo a mnozí se mu vyhýbali.
Občas zvažoval, že opustí učitelský post a emigruje do Spojených států. Charlotte zůstala přesvědčena, že její manžel měl ve své pozici pravdu, a podporovala ho v tomto těžkém období. Stres situace byl téměř větší, než mohla unést. Po narození jejich prvního dítěte, Alice, utrpěla dočasné nervové zhroucení – ale i když byla roztřesená, nervy jí nepraskly.
Další spory
I když časem hořké vzpomínky na spor o rukopis vybledly, nová krize měla morální odhodlání rodiny ještě více vystavit zkoušce. V roce 1899 Tomáš, opět velmi v menšině, promluvil na obranu neviny Leopolda Hilsnera – žida, který byl shledán vinným z vraždy mladé dívky za účelem rituální oběti. Tomáš odsoudil případ proti Hilsnerovi jako strašlivý justiční omyl, který odrážel středověká antisemitská obvinění z rituální vraždy, a nejenže se zastal obžalovaného, ale také zahájil rázné útoky proti českému tisku. Tomáš se stal, slovy jeho blízkého přítele a spojence Jana Herbena, „nejizolovanějším mužem mezi českou veřejností“. Byl obviněn z rozštěpení národní věci, z lásky k židovskému národu více než k českému, a dokonce z toho, že bral peníze jako úplatky z blíže nespecifikovaných židovských zdrojů. Charlotte mu opět dodala sílu pokračovat v boji a přesvědčila ho, aby neemigroval.