Les kopců: Když dechberoucí přírodní scenérii dobyli komunisté, uzavřeli ji na desetiletí pro všechny cizince
Foto: 4045qd / Depositphotos
Ze dna údolí strmě vyrůstají vápencové pilíře, které jsou jedním z nejkrásnějších přírodních divů Číny. Městská prefektura Guilin či Kuej-lin je součástí Kuej-linské hornatiny v jihočínské provincii Kuang-si, vzdálené asi 1700 kilometrů od Pekingu a 1300 kilometrů od Šanghaje. Má bohatou pradávnou i mladší historii a na světě je naprostým originálem. Až na ty komunisty...
Kuej-lin znamená v čínštině Kasiový les, ale pro tyto nakupené kamenné věže na březích řeky Lijiang by se asi lépe hodilo jméno Les kopců. Jeho přezdívka se ale nejčastěji uvádí jako Les vonokvětek (osmantů). Mohutné vrstvy vápence, z nějž jsou kopce vytvořeny, se ukládaly na dně pravěkého moře. Vápencová oblast, jejíž je Kuej-linská hornatina součástí, se rozprostírá přes jih střední Číny až do severního Vietnamu, popisuje John Baxter v knize Přírodní divy světa 100 úžasných divů světa přírody.
Po milionech let byla země vyzdvižena a kyselý déšť začal tuto horninu, již zeslabenou trhlinami a puklinami, rozpouštět. Když došlo k druhému zdvihu, některé méně pevné skály se zhroutily a zanechaly po sobě volně stojící kuželovité věže, vytvořené z vápence odolnějšího vůči erozi - nejlepší příklad věžovité krasové scenérie.
Kopce se strmými úbočími, které dosahují výše kolem 1000 metrů, se kolmo zvedají ze dna údolí a mizí v dálce jako řady rozervaných vrcholů a špicí. Mnohé jsou porostlé révou a stromky, které se pevně přidržují na svých kamenitých stanovištích; jiné vybuchují barvami, když rozkvetou orchideje.
Specifické kopcovité útvary, které bývají zahaleny v měkké mlze a odrážejí se ve stojatých vodách řeky Lijiang, vyzařují mystickou sílu, jež byla po staletí inspirací pro mnoho umělců a básníků. Řeka taky zvaná Li-ťiang je typickou částí krasového terénu, známého také jako „stokilometrová galerie“.
Jeskyně záchrany
Kopce jsou provrtány jeskyněmi, vytvořenými vodní erozí, v nichž se během 2. světové války ukrývalo mnoho místních obyvatel, kteří utíkali před japonským bombardováním. Bylo to také místo úporných bojů, když koncem 60. let minulého století proměnila čínská Rudá armáda tuto oblast ve
válečné pole. Lidé z Kuej-linu opět prchli do horských jeskyní, aby se zachránili před válkou.
Jednou z dobře známých jeskyní je Jeskyně červené flétny (jindy nazvané Jeskyně rákosové flétny), jež je součástí řady jeskyní a tunelů posetých nádhernými stalaktity a stalagmity. Má skutečně příhodné jméno; ze stropu visí stovky drobných stalaktitů, z nichž mnohé připomínají svým rozměrem flétničky, vyluzující typické melodie připomínající Čínu.
Dobytý Kuej-lin
Tato nestárnoucí krajina a zároveň autonomní oblast národa Zhuang (Čuang) byla až donedávna západním návštěvníkům nepřístupná. Mingský dvůr, k němuž patřilo i několik jezuitských kněží, usilujících obrátit královskou rodinu na křesťanskou víru, se uchýlil do Kuej-linu, když Mandžuská říše dobyla v roce 1664 Peking, popisuje John Baxter. (Poznámka: Dynastie Ming byla poslední čínskou národní dynastií, po ní byla Čína dobyta mandžuskou říší Čching (1635–1912)).
Nepočítaje malou skupinu portugalských námořníků, uvězněných v roce 1550, byli tito jezuité prvními obyvateli západu, kteří spatřili kuej-linské kopce. Když v roce 1949 dobyli Kuej-lin komunisté, uzavřeli město pro všechny cizince. Znovu bylo otevřeno až v roce 1973 a rychle se stalo jedním z nejnavštěvovanějších krásných míst Číny.
V okolí Kuej-linu je bohatá zemědělská půda, která je často zavlažována spodní vodou. Některé z podzemních řek, které protékají tropickým krasem, jsou využívány pro pohon vodních elektráren.