Civilizace byla příliš úspěšná: Člověk dělá spoustu věcí, které žádné zvíře nedělá

„Tak jako se životní prostředí člověka ve stále větší míře stává jeho výtvorem, tak se v takový výtvor mění i on sám. Lékařská věda totiž zasahuje do té míry do přirozeného biologického výběru jedinců schopných přežití a reprodukce, že se rodí stále více lidí, jejichž existence závisí na lékařské péči.“

Podle autora pojednání na téma Limity naší civilizace Viléma Kmuníčka zatím genové inženýrství nepokročilo tak daleko, aby mohla být genová výbava jednotlivých lidí vylepšena, zkorigována tak, že by odchylky od biologicky optimálního stavu nebyly dědičně přenášeny na další generace, takže ti, kteří přežívají jen díky lékařské péči, budou s jistou pravděpodobností mít stejně na medicínské podpoře závislé potomky.

Opět tu hrozí překročení jisté limity: totiž bodu, kdy se na lékařské péči stane závislá celá populace, tvrdí Vilém Kmuníček.

Ovlivňujeme lidskou genetickou banku

Z opačného konce je třeba se zamýšlet nad zatím v podstatě ještě nerozvinutými možnostmi přímo ovlivňovat lidskou genetickou banku.

Pokusy o umělé oplodňování uvádějí lidi do pozice, již dnes zaujímají kulturní rostliny a domestikovaná zvířata, zcela svou existencí závislá na lidské činnosti, a budou lidstvo tlačit k limitě, za níž už nebude možný návrat lidského druhu k biologicky přirozenému rozmnožování, jak je zatím známe v současnosti.

Zásahy do genové výbavy pak varují před narušením variability lidské populace a jde o to, stanovit, nakolik je tato variabilita žádoucí a nutná. Nazíráno z protilehlého pólu, uplatnění klonování vede k vytváření biologické homonymní monokultury a je třeba pomýšlet na její únosnost, např. víme-li, jak ošidné je křížení mezi příbuznými jedinci.

Likvidujeme vše přirozené 

Vedle budování civilizační reality se pochopitelně realizuje i souběžná tendence opačná – rozbíjení všeho přirozeného, přírodního. Civilizace je svým způsobem řešení lidské existence nepřirozená, nebiologická a její materiální produkty jsou vůči přírodním cizorodé.

Člověk dělá spoustu nepřirozených, nepřírodních věcí, aby přežil, dělá spoustu věcí, které žádné zvíře nedělá, ale když žádná z těch odlišností, tak přinejmenším jedna by nám měla vadit: žádné zvíře nezabíjí svoje mláďata. Jedině snad při přemnožení.

Kdo přichází po úspěchu

 Ano, vypadá to tak, že biologie nás dostihla. Civilizace byla příliš úspěšná – ale příroda a biologie je tu opět (protože stále) – od zdi biologických mezí jsme se civilizací odrazili a teď jsme narazili do zdi protější – a znova zdi biologických mezí, za níž je zase jen nebytí, uzavírá Vilém Kmuníček kapitolu s názvem Člověk svým výtvorem.