Jak dlouho to ustojíme? Nežijeme v rytmu přírody, ale v kalendáři. Každá civilizace je šitá na míru populace, jež ji tvoří

Předpokladem civilizace je především práce, která se velmi odlišuje od původního, přirozeného shánění potravy. Je to činnost velice specifická, specializovaná, jednostranně zatěžující. Zároveň stále přináší nutnost podřízení časovému stereotypu, který je v rozporu s biologickou přirozeností.

Realita civilizace není vlastně reálná

Civilizační realita nám tak vytváří nový životní rytmus, píše český filozof, literární historik a básník Vilém Kmuníček ve svém pojednání Limity naší civilizace. Nežijeme ve dne a v noci den po dni v rytmu ročních dob, nýbrž žijeme v kalendáři. Vytvořili jsme cykly střídání práce a volna, resp. odpočinku (v týdnech) a dovolených a svátků (v rámci roku). Rytmus dne a noci je přemáhán, resp. rozbíjen pomocí umělého osvětlení, hodin a budíku zejména, a podřízení rytmu života takovým jevům, jaké typicky představuje jízdní řád. Jakkoli je to vše praktické, stejně jako letní čas, je to nepřirozené, nebiologické a měli bychom znát svoje limity v tomto směru.

I když to není tak zřejmé, např. pravidelné střídání ranních a odpoledních či dokonce nočních směn může devastovat přirozený biologický rytmus člověka. S biologickým rytmem souvisí i cestování. Vede nejen ke střídání časových pásem, ale i ke střídání prostředí, jež jsou vzájemně odlišná z řady hledisek – klimatického, mikro- a makrobiologického, jídelních a vůbec společenských zvyklostí a daností hostitelského prostředí. A to jsou zřejmě jen některá nebezpečí přemísťování v prostoru a čase, na něž nejsme „projektováni“, zmiňuje Kmuníček ve svém díle.

 Bez lidské činnosti není civilizace

Jak již autor konstatoval, civilizace vzniká a je udržována lidskou činností. Může existovat jen tehdy, existují-li lidé, kteří mohou tuto činnost vykonávat. Může existovat jen taková civilizace, která předpokládá nutnost činností jen takových, jež mohou vykonávat lidé, kteří ji tvoří. A pokud takoví lidé nebudou existovat, civilizace se zhroutí.

Dnešní civilizace vyžaduje řadu speciálních činností a řadu speciálních předpokladů pro tyto činnosti. Budou-li chybět (v lidech) předpoklady, nebudou tyto činnosti realizovatelné. Např. aby se člověk mohl stát vědcem, musí mít určitou úroveň rozumových schopností, podobně u lékařů fungují i limity emoční, a tak lze stanovit limity u všech možných činností, ať jsou to politici, vojáci, soudci, policisté atp.

Může se ovšem stát, že potřeby civilizace přesáhnou kapacitní možnosti lidí ji tvořících, tj. my noví nebudeme rozumět tomu, co vymysleli naši předchůdci; pak ovšem vznikne jiná civilizace, nám „šitá na tělo“ (každá civilizace je „šitá na míru“ populace, která ji tvoří); pokud nás ovšem ta původní nepohřbí ve svých sutinách, uzavírá Vilém Kmuníček jednu z kapitol s názvem Civilizační činnosti.