Dina Sanichar: Divoké dítě inspirovalo Knihu džunglí
Foto: Public domain, Wikimedia commons
Kniha džunglí je jedním z nejznámějších literárních děl. Příběh Mauglího znají díky bezpočtu filmových ztvárnění i lidé, kteří předlohu nečetli. Co zato mnozí netuší, je, že Mauglí měl skutečného předchůdce: Dinu Sanichara.
Já jsem vlk!
Lidé si svou identitu utvářejí na základě kontaktu s jinými lidmi. A pokud vyrůstají obklopení vlky, místo toho se ztotožní s nimi. Přesně to se stalo Dinu Sanicharovi. Indický chlapec vyrůstal v džungli Uttarpradéš, kde ho vychovali vlci. Neznal nic jiného a myslel si, že je jedním z nich. To se změnilo v roce 1867, kdy ho našli lovci.
Vzali ho s sebou do vesnice, kde ho předváděli místním. Ti nikoho takového předtím neviděli a Dinovo chování je děsilo i fascinovalo. Poté lovci chlapce dovezli do sirotčince. Tam získal jméno Sanichar, což v urdštině znamená „sobota“ – den, kdy ho objevili. Následující léta Dina strávil snahou začlenit se do lidské společnosti.
Žádná Disneyovka
Na rozdíl od Mauglího ale Dinův příběh měl do pohádky daleko. Když ho lovci náhodou v džungli objevili schovaného ve vlčím doupěti, tehdy šestileté dítě se chovalo jako vlk. Dina chodil po čtyřech a místo řeči vrčel a vyl. Aby ho dostali z jeskyně, kde se i se smečkou ukrýval, lovci museli jeskyni vykouřit a Dinovu vlčí rodinu zabít.
I po příchodu do sirotčince se Dina nadále choval jako zvíře. Jako potravu přijímal pouze syrové maso, někdy okusoval kosti, aby si nabrousil zuby a chlemtal vodu jako pes. Když ho poprvé oblékli, šaty vzápětí roztrhal na cáry. Kvůli svému jednání získal přezdívku „vlčí chlapec“. Ačkoliv se ho misionáři pokoušeli naučit znakovou řeč, se zlou se potázali. Dina nebyl schopný pochopit, co dělají, když prsty ukazovali jednotlivé znaky.
Přestože se mu zaměstnanci sirotčince pokoušeli pomáhat, nebyli si jistí, jak s Dinou jednat. Reverend Erhardt, který sirotčinec vedl, byl toho názoru, že i když Dina spadal mezi imbecily (lidi s IQ 35 až 49), prokazoval známky inteligence a kritického myšlení.
Vášnivý kuřák
Vrcholem Dinova zlidštění bylo, že se naučil chodit vestoje a již nepobíhal okolo po čtyřech. Nikdy nezačal mluvit, ale byl schopný se sám obléct, obout si boty a jíst z talíře, byť svůj pokrm vždy očichal, než se do něj pustil.
Vypěstoval si i vyloženě lidský zlozvyk – začal kouřit cigarety. Spekuluje se, že se tak chtěl přiblížit zaměstnancům sirotčince, kteří rovněž kouřili. Dina i nadále vrčel a vyl, což si ostatní vykládali tak, že se s nimi snaží komunikovat svým vlastním způsobem.
Přátelství a předčasná smrt
Pracovníci v sirotčinci měli problém s Dinou navázat pouto, ale Dina si přesto našel blízkého člověka. Spřátelil se s dalším divokým dítětem, s nímž měl mnohé společného. Často si spolu hráli a Dina mladšího chlapce naučil, jak držet skleničku a napít se z ní. Také si vypěstoval pouto ke psům v sirotčinci a kamarádil se s nimi více než s lidmi.
Bohužel pro indického vlčího chlapce na něj nečekal dlouhý život. V sirotčinci strávil více než 20 let, než v roce 1895 zemřel na tuberkulózu pravděpodobně způsobenou jeho kuřáctvím. Bylo mu pouhých 35 let. Jeho příběh tak získal šťastný konec opravdu jen díky Knize džunglí a Mauglímu.
Vlčí děti napříč historií
Dina nebyl prvním ani posledním vlčím chlapcem v dějinách. Přibližně ve stejném období, kdy ho v doupěti našli lovci, byl v Indii nahlášen nález hned dalších čtyř vlčích dětí.
Nejslavnějšími vlčími dětmi dodnes zůstávají bratři Romulus a Remus, které dle legendy na břehu Tibery našla a odkojila vlčice. Poté, co vyrostli, se vrátili do civilizace a založili Řím.
Nabízí se otázka, nakolik jde o záznam skutečnosti a nakolik o výmysl. Jak poukázal psycholog Lucien Malson: „Názor, že lidé žijící mimo společnost nejsou doopravdy lidmi, ještě více podporuje skutečnost, že typicky lidské rysy jako je smích a úsměv, u divokých dětí úplně chybí.“ Jinými slovy, opravdové vlčí dítě by se daleko pravděpodobněji chovalo jako Dina a nezakládalo města po vzoru Romula a Rema.