Dvouhlaví psi žili v antickém Řecku i ve 20. století
Matka Příroda je zvláštní čarodějka a občas v ní vznikají tvorové, jaké by si lidé nedokázali představit ani ve snu. Ukázkovým příkladem je dvouhlavý pes. Ještě donedávna šlo o pouhý mýtus, dokud na scénu nevstoupil vědec Vladimir Demikhov.
Vícehlaví psi v historii
Kerberos. Jméno, které není třeba blíže představovat. Tříhlavý pes Kerberos střežil vchod do podsvětí, kterému v řecké mytologii vládl bůh Hádes. Z populární kultury stojí za zmínku zejména tříhlavý pes Chloupek, který v kouzelnické škole v Bradavicích strážil v prvním díle série Harry Potter vstup ke kameni mudrců. Harrymu, Hermioně a Ronovi se ho podařilo uspat hraním na flétnu. To odkazuje na mýtus o Orfeovi, který pomocí hudby uspal Kerbera, když se do podsvětí vydal pro svou mrtvou lásku.
Oba tito psi, Kerberos i Chloupek, měli tři hlavy. Méně známý, zato opravdu dvouhlavý, byl Orthrus či Orthros, pes s hadím ocasem, který hlídal dobytek na ostrově Erytheia. Právě tam se vydal Herakles, v pozdějších verzích příběhu známý jako Herkules, když plnil jeden z dvanácti zadaných úkolů.
Ani dvě hlavy Orthrovi nepomohly k vítězství a Herkules zabil nejenom psa, nýbrž i jeho páníčka, obra Geryona. Dle legendy Herkules Orthra popravil buď tak, že ho umlátil palicí, anebo pravděpodobněji prostřelil více šípy.
Zajímavé je, že Orthros byl dle mytologie synem dračice Ekhidny (tomu se říká mezidruhové křížení v praxi). Mezi jeho sourozence patřil mimo jiné již zmíněný tříhlavý Kerberos a tříhlavá Chiméra.
Skutečný dvouhlavý pes
Přeskočme o pár tisíc let dopředu a na scéně se objeví opravdový dvouhlavý pes, který nepocházel z Řecka, nýbrž z Ruska, a rozhodně neměl za matku dračici. Za existenci dvouhlavého nejlepšího přítele člověka můžeme poděkovat Vladimiru Demikhovovi. Ačkoliv o jeho experimentech široká veřejnost nemá tušení, Demikhov vytvořil dvouhlavého psa už v 50. letech minulého století.
Ještě se než do svého pokusu pustil, Demikhov se stal průkopníkem na poli transplantací. Poté, co zvládl psům transplantovat životně důležité orgány, rozhodl se experimenty posunout na vyšší úroveň. Jeho cíl byl jasný, leč ambiciózní: Demikhov chtěl na tělo jednoho psa přidělat hlavu navíc.
Začátek pokusů a cesta k úspěchu
Demikhov se plně vrhl do práce v roce 1954. Celkem transplantaci hlavy provedl třiadvacetkrát, s rozdílnou mírou úspěchu. V pořadí 24. pokus, který proběhl v roce 1959, sice nebyl ten nejúspěšnější, ale získal největší publicitu a hojně se o něm psalo v novinách.
Objekt pokusu č. 24 se stal slavným. Celkem šlo o dva psy. Velkého německého ovčáka, kterého Demikhov pojmenoval Tramp, a menšího psa zvaného Shavka. Demikhov se rozhodl hlavu a krk Shavky transplantovat na tělo většího Trampa. Její tělo amputoval pod předníma nohama, díky čemuž Shavčiny plíce a srdce pracovaly až do poslední možné chvíle.
Díky zkušenostem Demikhovova týmu operace trvala pouhé tři a půl hodiny. Poté, co psa úspěšně resuscitovali, obě hlavy byly schopné používat zrak, čich a polykat. Ačkoliv Shavčina transplantovaná hlava dokázala pít, nebyla připojená k žaludku Trampa. Cokoliv vypila, tak vyteklo externí trubičkou na podlahu.
Brzká smrt
Bohužel Tramp i Shavka dlouho nepřežili. Po operaci dvouhlavý pes žil jen další čtyři dny. Následně došlo k náhodnému poškození žilky v jeho krku a Shavka/Tramp zemřeli. Demikhov následně prohlásil, že nebýt poškozené žilky, jeho nejnovější dvouhlavý pes mohl žít až čtyřicet dní.
Demikhov nebyl první vědec, který se o vědecký experiment tohoto rázu pokusil. Již v roce 1908 o totéž usiloval francouzský chirurg Dr. Alexis Carrel a jeho spolupracovník, americký fyziolog Dr. Charles Guthrie. Jejich dvouhlavý pes si bezprostředně po operaci vedl dobře, ale záhy se jeho zdravotní stav začal prudce zhoršovat a pár hodin poté ho museli utratit, aby se déle netrápil.
Dokud tak nedojde k výraznému pokroku v medicíně, dlouho žijící vícehlaví psi budou i nadále výhradně doménou fantasy a mytologie.