Na Egypťany čekalo po smrti hned několik nelehkých zkoušek
Foto: Public domain (neznámý autor), Wikimedia commons
Egyptská Kniha mrtvých nám poskytuje informace o osudu duše po smrti a její cestě napříč posmrtným životem. Rozhodně se však nejednalo o procházku růžovou zahradou…
Dnes již víme, že staří Egypťané věřili na posmrtný život a že této víře přikládali velkou váhu. Smrt tak pro ně znamenala mnohem víc než mumie a pyramidy. Duše zemřelých totiž musely na své pouti na věčnost absolvovat sérii zkoušek, které mnohdy otestovaly vůli i těch nejotrlejších jedinců.
Stejně jako většina dnešních náboženství měla i staroegyptská víra svůj ráj či zemi zaslíbenou. Té říkali Aaru nebo také Rákosová pole. Dostat se sem nebylo nijak jednoduché.
12 komnat pekla plných démonů
Cesta do Aaru totiž vedla skrze říši Duat, kde vládl bůh Usir (Osiris) a kde musely duše pojít dvanácti komnatami hemžících se nepřáteli, se kterými musely bojovat o své setrvání v posmrtném světě. Země byla plná bohů, démonů a nestvůr, z nichž většina zničila duši každého, kdo se pokusil projít jejich územím. Když mrtví cestovali Duatem, pronásledovali je hadi a krokodýli, kteří se snažili pohltit jejich duše. Pokud tak chtěli dosáhnout života věčného, museli tyto překážky překonat. V opačném případě na ně čekalo věčné zapomnění.
Hra o čas
Egypťané mumifikovali své mrtvé z několika důvodů. Tím hlavním však byl ten, že zemřelí potřebovali svá těla při boji v Duatu. Pozvolný rozklad fyzické schránky tak fungoval jako přesýpací hodiny, které symbolizovaly čas, který byl jedinci vyhrazen pro cestu do Rákosových polí. Pokud by se tak tělo rozpadlo dříve, než by dotyčný dosáhl ráje, zkrátka by mu vypršel čas. Egyptská představa o životě rozdělovala člověka na několik složek, z nichž ty nejvýznamnější byly Ba (duchovní složka tvořící osobnost) a Ka (esence života).
Právě Ka pak putovala do Duatu a bojovala o šanci dostat se do Aaru. Ba mezitím existovala mimo tělo a čekala, zdali se bude moct navrátit do těla. Proto bylo klíčové držet mrtvé v co nejudržovanějším stavu po co nejdelší dobu.
Duše musely na své pouti jíst i pít
Ani po smrti nebyly lidské duše zbaveny některých základních potřeb. Bylo tak nutné si na cestu Duatem zajistit dostatek jídla a pití. Navíc jste nemohli zapomenout také na fakt, že potravu musíte mít jak přijímat. Po mumifikaci těla mrtvého tak egyptští kněží zahajovali rituál otevírání úst. Ten měl zajistit, aby duch mohl dostat potřebné nutrienty. Často pak namísto samotného těla posloužily sochy, které byly vytesány podle podoby mrtvého. Kněží pak mnohdy do úst těla či sochy postupně vtláčeli jídlo, tak aby dodali duši potřebné živiny na cestu posmrtným životem. V případě, že rituál nebyl proveden, hrozilo jedinci, že svou cestu do Rákosových polí nepřežije, a jeho duše se tak navždy rozplyne.
Naleznutí Usirova těla znamenalo věčný život
Duše putující Duatem musela odolat jednomu strašlivému pokušení. Egypťané věděli, že na konci své cesty budou jejich skutky souzeny bohy. Jen hodným bylo dovoleno pokračovat do ráje, přesto však existoval jiný způsob, jak se i „nehodný“ mohl stát nesmrtelným. Klíč ležel na hranicích říše, v zemi zvané Rosetau, která byla považována za jeden z vchodů do podsvětí. Navíc zde mělo být pohřbeno tělo boha Usira. Věřili, že každý, kdo se tam dostane, získá věčný život. Egyptští kněží však zavčas varovali živé, že tato cesta k nesmrtelnosti je příliš nebezpečná. Nikdo se prý nikdy nedostal tak blízko, aby mohl nahlédnout dovnitř.
Poslední zkouškou bylo vážení srdce
Pokud se zesnulému podařilo bez úhony projít Duatem, setkal se tváří v tvář s nemrtvým Usirem, před kterým musel přísahat, že žil bez hříchu proti zákonům bohů. Poté bylo jeho srdce zváženo na pírku bohyně Ma'at. Byla-li duše nevinná, mohla přejít do Aaru. Prostý lid tak mohl dožít věčnost ve světě hojnosti, zatímco faraonovi mohlo být dovoleno stát se bohem. Pokud však bylo srdce nehodné, duše mrtvého byla předhozena bestii zvané Ammitt. Ten následně zesnulého krutě mučil, aby jej následně uvrhl do ohně a spálil jeho duši.
Cesta do země zaslíbené tak pro Egypťany představovala výzvu, na kterou se připravovali již během svého života. Vidina Rákosových polí pak v mnohých působila jako dostatečná inspirace pro spořádaný a zodpovědný život.