Eleonora Akvitánská: ženská bojovnice, matka 10 dětí, královna Francie a Anglie
Foto: Adam Bishop / Creative commons, CC-BY-SA,https://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0/legalcode.cs
Žena, která se díky své kráse, moudrosti a vladařským schopnostem dokázala stát královnou dvou středověkých velmocí. Co víte o životě Eleonory Akvitánské?
Eleonora Akvitánská byla jednou z nejbohatších a nejmocnějších žen středověku. Byla královnou a konzulkou francouzského krále Ludvíka VII. i anglického krále Jindřicha II., a navíc také matkou Richarda Lví srdce a Jana Anglického. Eleonora, kterou historikové často romantizují kvůli její kráse, prokázala působivou politickou obratnost a houževnatost. Výrazně ovlivnila evropskou politiku, umění, středověkou literaturu i vnímání žen své doby.
Přesné okolnosti jejího narození nejsou známy
Rok a místo Eleonořina narození nejsou dodnes jednoznačně doloženy. Předpokládá se, že se narodila buď roku 1122 nebo 1124 v Poitiers, případně pak v Nieul-sur-l'Autise v dnešní jihozápadní Francii. Eleonora byla dcerou Viléma X., vévody akvitánského a hraběte z Poitiers. Akvitánské vévodství bylo jedním z největších panství v tehdejší Evropě, dokonce větší než panství francouzského krále. Eleonořin otec se postaral o to, aby byla dobře vzdělaná v matematice a astronomii, plynule ovládala latinu a byla zběhlá i v královských sportech.
Byla nejlepší nevěstou v Evropě
Vilém X. Akvitánský zemřel v roce 1137 během pouti do španělského Santiaga de Compostela a své dospívající dceři zanechal titul vévodkyně a s ním i rozsáhlé dědictví. Během několika hodin poté, co zpráva o otcově smrti dorazila do Francie, byl dohodnut její sňatek s Ludvíkem VII., synem francouzského krále. Tento svazek přivedl mocný rod Akvitánie pod královský prapor.
Doprovázela Ludvíka VII. do boje na druhé křížové výpravě
Když Ludvík VII. – nyní již jako francouzský král – odpověděl na papežovu výzvu k boji na druhé křížové výpravě, Eleonora přesvědčila svého manžela, aby jí dovolil připojit se k němu jakožto velitelka akvitánského pluku. V letech 1147 až 1149 tak na blízkém Východě vedla svůj pluk v bojích u Konstantinopole a Jeruzaléma.
Její první manželství bylo zrušeno
Vztahy mezi královskými manželi byly v průběhu křížové výpravy napjaté a Eleona s Ludvíkem se postupně jeden druhému odcizovali. Ludvík VII. byl jako král nedostatečně rázný a důsledný, což zavinila i jeho výchova v duchovní rodině. Naproti tomu Eleonora byla vzdělávána světsky, a měla tak mnohem širší rozhled než král.
Zvěsti o incestní nevěře mezi Eleonorou a jejím strýcem Raymondem, vládcem Antiochie, vzbudily Ludvíkovu žárlivost. Napětí se ještě zvýšilo, když Eleonora porodila dvě dcery, ale žádného mužského dědice. Jejich manželství pak bylo v roce 1152 zrušeno z důvodu příbuzenství, tedy skutečnosti, že byli technicky příbuzní jako bratranci a sestřenice z třetího kolena.
Znovu se vdala, aby se vyhnula únosu
Eleonora se díky svému bohatství a moci stala terčem únosu, který byl v té době považován za poměrně rychlou a pohodlnou možnost, jak získat titul. V roce 1152 ji unesl Geoffrey z Anjou, ale podařilo se jí uprchnout. Vypráví se, že vyslala vyslance ke Geoffreyovu bratru Jindřichovi a požadovala, aby se s ní oženil. A tak se pouhých 8 týdnů po rozpadu svého prvního manželství Eleonora v květnu 1152 provdala za Jindřicha II. Plantageneta, hraběte z Anjou a vévodu normandského.
O dva roky později byli korunováni anglickým králem a královnou. Manželé měli pět synů a tři dcery: William, Henry, Richard, Geoffrey, John, Matilda, Eleanor a Joan. Celkem tedy Eleonora Akvitánská dala život deseti potomkům. Paradoxem je, že s Jindřichem byla v podobném příbuzenském vztahu jako s Ludvíkem VII.
Na anglickém trůnu spravovala zemi i rozvíjela umění
Po prohlášení za královnu odmítla Eleonora zůstat nečinně doma. Místo toho hodně cestovala, aby zajistila vliv monarchie v celém království. V době nepřítomností krále se pak sama starala o řízení vládních a církevních záležitostí království a zejména o správu vlastních panství. Byla také velkou mecenáškou básnictví té doby. Díky ní se dvůr v Poitiers stal centrem poezie a podporou umění inspirovala díla Bernarda de Ventadour, Marie de France a dalších vlivných provensálských básníků.
Byla umístěna do domácího vězení
Po letech časté nepřítomnosti Jindřicha II. a nesčetných otevřených afér se manželé v roce 1167 rozešli a Eleonora se přestěhovala do svého rodného Poitiers. Poté, co se její synové v roce 1173 neúspěšně pokusili o vzpouru proti Jindřichovi, byla Eleonora při pokusu o útěk do Francie zajata. Strávila 15 až 16 let v domácím vězení na různých hradech. Při zvláštních příležitostech se směla ukázat, ale jinak byla neviditelná a bezmocná. Eleonoru plně osvobodil až její syn Richard Lví srdce po Jindřichově smrti v roce 1189.
Hrála klíčovou roli za vlády Richarda Lví srdce
Ještě před synovou korunovací anglickým králem cestovala Eleonora po celém království, aby uzavírala spojenectví a podporovala dobrou vůli. Když se Richard vydal na třetí křížovou výpravu, byla pověřena vedením země jako regentka – dokonce se ujala vyjednávání o jeho propuštění poté, co byl na cestě domů zajat v Německu. Po Richardově smrti v roce 1199 se anglickým králem stal Jan. Přestože její oficiální role v anglických záležitostech ustala, měla i nadále značný vliv.
Podzim života strávila v klášteře
Eleonora strávila poslední léta jako jeptiška v opatství Fontevrault ve Francii a zemřela ve svých osmdesáti letech 31. března 1204. Přežila celkem osm ze svých 10 dětí, s výjimkou Eleonory Kastilské a anglického krále Jana. Její kosti byly uloženy v klášterní kryptě, později však byly exhumovány a rozptýleny, když byl klášter během Francouzské revoluce znesvěcen. Po její smrti o ní jeptišky z Fontevraultu napsaly: Byla krásná a spravedlivá, impozantní a skromná, pokorná a elegantní.