Emil Holub miloval svůj dobrodružný cestovatelský život. Zdravotní následky těchto cest mu zničily zdraví
Foto: Public domain (neznámý autor), Wikimedia commons
Příběh jednoho z nejslavnějších českých cestovatelů dokazuje, že jde-li si člověk za svým, může dosáhnout prakticky všeho, co si ve svém životě vysní.
Prvního černocha viděl ve třech letech
Emil Holub se narodil 7. října roku 1847 v malém českém městečku Holice, nedaleko Pardubic, do rodiny místního lékaře Františka Holuba. Během křtu přijal jména po svých kmotrech, Karlovi a Janovi, nikdy je však nepoužíval. Již od dětství byl malý Emil posedlý knihami o vzdálených krajích plných exotiky a dobrodružství. Jeho matka dokonce kdysi řekla, že první fascinace Afrikou u Emila nastala v pouhých třech letech, kdy v jedné z knih uviděl postavu černocha.
Zhruba v pubertě se pak Emil Holub dostal k dílům světoznámého cestovatele Davida Livingstona a jeho kolegů. Ve čtení cestopisů našel brzy zalíbení a je tedy jasné, že inspirace pro vlastní cestu na sebe nedala dlouho čekat. Nejprve se ale rozhodl dokončit studium, pro které si zvolil Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy. Volba oboru byla poměrně logická. Předně měl lékařské zázemí v rodině v podobě otce Františka. Jeho záliba v přírodě a cestování pak naznačovala zaměření tohoto typu – v minulosti bylo studium přírodních věd jako takových značně omezeno. Koneckonců i David Livingstone byl uznávaným lékařem, a proto byla medicína poměrně jasná volba.
První cesta do Afriky málem selhala na nedostatku peněz
Ihned po absolvování medicíny se v roce 1872 Emil Holub aktivně pustil do realizace své první cesty do Afriky. Jak se však brzy ukázalo, nebylo snadné najít dostatek financí pro dlouhodobý pobyt v zemi. Naštěstí měl dr. Holub podporu v českém filantropovi Vojtěchu Náprstkovi. Ten měl v Praze muzeum, a do jeho expozice by se mu tak příspěvky z Emilovy cesty na černý kontinent hodily. I tak však Náprstkův příspěvek stačil víceméně pouze na cestu do Afriky, a dr. Holub si prakticky ihned po příjezdu do Port Elizabeth musel zřídit lékařskou praxi. Po ošetření hledače diamantů se mu konečně začalo dařit, a později získal ordinováním poměrně stabilní zdroj financí pro své výpravy.
Během prvních cest do vnitrozemí Emil Holub pouze lehce zmapoval nejbližší okolí. Sám tyto výpravy považoval spíše za zkušební. I přesto se mu podařilo při cestách poblíž evropských osad získat dostatek materiálu pro Náprstkovo muzeum. Jednalo se o nejrůznější hmyz, rostliny, kostry či kůže, ale také zkameněliny, ze kterých vznikla první výstava Holubovy výpravy na Staroměstském náměstí.
Třetí výprava, kterou uskutečnil v březnu roku 1875, byla již skutečně průlomovou. Emil Holub velmi podrobně zmapoval oblast v okolí Viktoriiných vodopádů, přičemž šlo o první detailní kartografický záznam této lokality. Zápisky z této cesty o několik let později publikoval v knize Sedm let v jižní Africe.
Plány do budoucna zhatila nemoc
Objevovat chtěl však Holub dál, a proto vyrazil proti proudu Zambezi na území Angoly. Ačkoliv byl předem varován před rizikem malárie a nepříznivých podmínek pro cestu, na upozornění nedbal. Nakonec se mu podařilo dostat se až do regionu Barotse v Zambii, pak byl ale skutečně zasažen malárií a v kombinaci s neštěstím, spojeným se ztrátou řady cenných vzorků, se nakonec rozhodl vrátit.
Na této cestě se Holub snažil stát teprve druhým Evropanem, který se dostal tak daleko do afrického vnitrozemí, a chtěl se vydat co nejdále proti proudu Zambezi a pokračovat směrem k Angole. Vydal se na cestu navzdory dobré radě místního vůdce, který ho varoval před špatnými sezónními podmínkami a malárií. Překonal stovky peřejí a ztratil loď plnou cenných sbírek. Nakonec se téměř dostal do záplavové oblasti Barotseland v Zambii, kde se nakazil smrtelnou formou malárie a byl nucen se vrátit.
Do Afriky se později znovu vrátil, a to na druhé cestě mezi lety 1883 a 1887. Opět se mu podařilo nasbírat celou řadu exponátů do pražského muzea. Jeho snem bylo následně realizovat i třetí, poslední cestu, v rámci které chtěl projít Afriku z jihu na sever. Bohužel se mu tento sen již nikdy nesplnil.
Ke zdravotním komplikacím se znovu přidaly i ty finanční
Dr. Holub měl stále závažnější zdravotní problémy, které byly daní za jeho odvážné výpravy. I shánění finanční podpory bylo rok od roku náročnější. Přesto, že pořádal velkolepé výstavy předmětů ze svých sbírek, mimo jiné v pavilonech vídeňského výstaviště, nedokázal se vymanit z dluhů. Sklonek života tak strávil v poměrně velké bídě a chudobě. Zemřel 21. února 1902 ve Vídni. Jak to již bývá zvykem, adekvátního uznání se dočkal až po jeho smrti. Takový je už zkrátka zjevně úděl velikánů historie, mezi které se Emil Holub se svými objevy bezpochyby řadí.
