Silně páchnoucí vysoké drdoly Eskymaček: Styling i mytí vlastní močí, barva stuhy jako ne/zájem o muže a jak si navonět manželku
Foto: Public domain (neznámý autor), Wikimedia commons
"Vlasy Eskymáků jsou černé jako havran a nepoddajné, asi jako jemná koňská hříva. U pohanských Eskymáků, s nimiž se na východním pobřeží (Grónska – pozn.) setkali, si dokonce ani muži nestříhají vlasy; odhrnují je z obličeje pomocí šňůrky nebo kroužku."
Muži většinou nemají vousy, někteří mají jen jakési jemné chmýří, jinak ani muži, ani ženy nemají po těle chlupy, začíná popis vlasového porostu obyvatel Grónska Fridtjof Nansen (1861-1930) ve své knize Život eskymáků, kterou napsal v roce 1891 a která byla do češtiny přeložena a vydána v roce 1956. To je také důvod, proč autor knihy, mj. držitel Nobelovy ceny za mír, označuje Gronlanďany (nyní Gróňany) jako Eskymáky a nevidí v tom nic hanlivého, k čemuž se dospělo až v průběhu 20. století.
Fridtjof Nansen byl norský polárník, vědec a diplomat. V roce 1888 byl vedoucím výpravy, která poprvé přešla Grónsko z východu na západ. Původním zaměřením zoolog postupně rozšířil svůj zájem i na oceánografii, matematiku, astronomii a další obory. Je obecně považován za otce-zakladatele mezinárodního systému ochrany a pomoci uprchlíkům. Za pomoc při ruském hladomoru v letech 1921 až 1922 obdržel Nobelovu cenu míru.
Drdol označený stuhou – každá barva pro jiný status ženy
Gronlanďanky (jak Nansen nazývá Gróňanky – pozn. aut.) si svazují vlasy na hlavě do chomáče; a na východním pobřeží kolem něho vážou koženou pásku, na západním stuhy různých barev. Neprovdané ženy nosí červenou stuhu; když mají dítě, berou si zelenou; provdané ženy mají modrou a vdovy černou. Když si některá vdova přeje znova se provdat, ráda si váže mezi černé stužky něco červeného; starší vdovy, které se již vzdaly naděje, si vážou často bílou stuhu. Když se některé vdově narodí dítě, musí si také ona uvázat zelenou stuhu.
Pevným vazem k plešatosti
Chomáč vlasů je chloubou každé Gronlanďanky a musí trčet tak přímo, jak je jen možné. Platí to ovšem zejména pro mladé ženy na vdávání, a protože Eskymačky jsou sotva méně marnivé než jejich evropské sestry, stahují si vlasy tak pevně, že se ponenáhlu nad čelem, nad spánky a v týle vytrhávají. Proto již v mladém věku jsou často více nebo méně holohlavé; to ovšem nepůsobí zvlášť líbivě, ale je to přec jen zřejmý důkaz světské marnivosti, popisuje Nansen.
Není pomáda jako pomáda
Aby se vlasy daly opravdu pevně svázat a mimo to, aby měly krásnou lesklou barvu, koupají se Eskymačky ve vlastní moči, než si je uvážou, čímž se vlasy navlhčí a lehčeji se natahují. Vzpomínám si velmi dobře, píše Nansen, na jeden taneční večer v Godthaabu; žertem jsem škádlil jednu ze svých přítelkyň upozorněním, že její chomáč vlasů nestojí tak dobře, jak by měl. Dívka ihned zmizela a za chvíli se vrátila se střapcem trčícím do vzduchu a velmi silně páchnoucím uvedenou vodičkou na vlasy.
Eskymácká výměna manželek: Pohostinský sex, mnohoženství, mnohomužství i dítě s jiným museli Inuité…
Živočišná vůně, či pach těla?
V téže tekutině se také Eskymačky myjí – jsou velmi čistotné a myjí se často (z jiných, podstatně mladších zdrojů se naopak dozvídáme, že poskytnutí dcery či manželky příchozímu hostovi darem k tzv. pohostinskému sexu bylo pro Evropany ve skutečnosti šokem, když zjistili, že se ženy po dlouhé měsíce tuhé zimy „nemyly“; nebo spíše netušily, v jaké tekutině se umývaly, proto specifický pach. Těžkou soudit, kde je pravda, my předkládáme výpovědi různých svědků z různých časových období – pozn. aut.). Pach, který veškerou touto procedurou získávají, pokládají samy za příjemný, nazývají ho panenským a mají ho za dobrý čarodějnický prostředek k lovení mužů. Na evropské nosy však z počátku nepůsobí přitažlivě.
Levandulový příběh lásky
Misionář Hans Egede Saabye vypráví o jakémsi obchodním příručím v severním Grónsku, který se zamiloval do jedné Eskymačky, avšak nikoli do uvedeného zápachu. „Nalezl prostředek, jak se zbavit určitého odporu vůči ní, a použil ho. Postříkal totiž dívku levandulovou voňavkou, nejdříve jen tak mimochodem a později otevřeněji. To mělo účinek. Příručí se o dívku ucházel a dostal ovšem její ano. Žili spolu v dosti šťastném manželství a měli hodně dětí; ona však s nadále potom voněla pouze levandulí,“ podělil se Fridtjof Nansen o intimnější informace ze života Eskymáků.