Shnilé tulení hlavy, obsah sobích žaludků a syrové sádlo s chutí smetany na talíři Eskymáků
Foto: Ansgar Walk / Creative commons, CC-BY-SA,https://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0/legalcode.cs
Stravovací návyky Eskymáků jsou zcela unikátní. Neexistuje pevně stanovená doba jídla. Jedí, když mají hlad a pokud mají co jíst. Vyznačují se obdivuhodnou schopností snášet nedostatek potravy a na druhou stranu dokážou zkonzumovat naráz neuvěřitelné množství jídla.
Co se podávání jídla a stolování týče, to se taktéž liší od evropských způsobů. V eskymáckých obydlích nejsou stoly a židle. Mísa s jídlem se tedy postaví doprostřed obydlí na podlahu a Eskymáci sedící okolo ní na palandách pojídají pokrm rukama, popisuje na základě poznatků z knihy Fridtjofa Nansena - Život Eskymáků - autor bakalářské práce s názvem Alimentační systémy při cestách do arktických oblastí Petr Šilar (práce obhájena na Filozofické fakultě Univerzity Pardubice, Katedra sociálních věd). Kniha Fridtjofa Nansena je zajímavou sondou do života a kultury grónských Eskymáků v 19. století, kde autor popisuje kromě jiného stravování lidí žijících za polárním kruhem.
V následujícím videu se můžete podívat na způsoby inuitské fermentace masa (kvašení):
Skladba jídla a jeho úprava
Maso a ryby
Maso jedí Eskymáci tulení, velrybí, sobí, ptačí … a dokonce i psí a liščí. Nejedí však maso vraní, které považují za nečisté. (Vrána se pohybuje na smetištích a je pokládána za nečistou, stejně jako rostliny, které na smetišti rostou.) Ryby pojídají Eskymáci v syrovém, často zmrzlém stavu. Maso též vaří a suší.
Unikátní úprava masa
Někdy nechají maso částečně shnít či zkvasit. V tomto ohledu jsou obzvláště ceněné shnilé tulení hlavy. Sádlo z tuleně či velryby pojídají nejraději syrové. Autor popisuje jeho chuť následovně: Syrové sádlo je opravdu velmi dobré, zejména když je docela čerstvé. Má nasládlou chuť, která připomíná smetanu, a není na něm ani stopy zápachu, kterému my všeobecně říkáme rybina. Tato pachuť se dostavuje teprve tehdy, když se sádlo vaří nebo peče, nebo když zatuchne.
Parazité vyčnívají z těla ryb a nafukují se jejich krví jako balón. Delikatesu Inuité trhají a jedí…
Rostlinná strava
V tomto ohledu není výběr pro Eskymáky příliš velký. Přesto se najdou rostliny, které jsou považovány v daných podmínkách za delikatesu. V tomto ohledu je velice ceněna andělika lékařská (Radix Angelice). Tu Eskymáci nakládají do rybího tuku a po nějaké době konzumují jako lahůdku.
Rostlinná strava z těl živočichů
Další způsob, jak se dostat k rostlinné stravě a také k minerálům je konzumace obsahu sobích žaludků. Sobi konzumují jemné výhonky, trávy mechů. Ty se pak smíchají s žaludečními šťávami. Chuť takovéto směsi se podobá kyselému mléku. Dalším podobným zdrojem vitamínů a minerálů jsou žaludky a střeva křemenáčů (Kur sněžný, Lagopus albus).
Na toto zajímavé téma si dovolíme odcitovat autora knihy Život Eskymáků Fridtjof Nansen: „Porazí-li Eskymák soba a může vzít jen jeho část, jistě si nejdříve vezme žaludek. A poslední prosbou grónské slečny, když odchází její milý na lov sobů je, aby na ní nezapomněl s obsahem žaludku…“
Lahůdky a delikatesy
Mezi delikatesy v jídelníčku Eskymáků kromě již zmíněných nahnilých tuleních hlav a naložené anděliky patří kůže různých druhů velryb. Ta se stáhne s přiléhající vrstvou tuku a jí se bez dalších příprav za studena. Chuť takového pokrmu se dá přirovnat k ořechovým jádrům a ústřicím. Podobné, i když už ne tak chutné jídlo je syrová kůže ryby kambaly. (Kambala polární - Liopsetta glacialis), píše Petr Šilar v kapitole Stravování Eskymáků.