Eskymačky stárnou žalostně brzy, svraštělé holohlavé stařeny s očima jak namrzlá jablka mají ale úzké boky, kulatou pánev a svůj půvab
Foto: Public domain (neznámý autor), Wikimedia commons
„Původní Eskymák by se většině z nás Evropanů na první pohled zdál všelijakým, jen ne hezkým. Má kulatý široký obličej s velkými, hrubými rysy. Hnědé, zdravím a tukem se lesknoucí přírodní obličeje Eskymáků jsou krásné, máme v tomhle ohledu mnoho předsudků," opět popisuje polárník Nansen.
„…Eskymák má malé tmavé, někdy poněkud šikmé oči, plochý nos, kulaté tváře, široká ústa, mohutné, široké čelisti, které spolu s kulatými tvářemi přispívají k tomu, že spodní část obličeje má ve výrazu Eskymákově významnou úlohu.
Roztáhne-li Eskymák ústa, lesknoucí se tukem, objeví se dvě řady silných bílých zubů. Toto všechno působí dojmem mohutného žvýkacího aparátu a připomíná dostatek dobrého jídla. Těmito tahy však, zejména u žen, prochází zároveň rys určité vemlouvavé, mazlivé něžnosti,“ čerpáme pro naše články opět z podrobných záznamů Fridtjofa Nansena (1861-1930) a jeho života mezi Eskymáky, konkrétně z jeho knihy napsané již roku 1891 s názvem ŽIVOT ESKYMÁKŮ. Dnešní charakteristiky vzhledu inuitské (v tomto případě grónské) populace se budou pravděpodobně lišit – pozn. autora.
Nansen ve svém popisném vyprávění pokračuje: „Podle našich obvyklých pojmů bychom jejich vzezření nepokládali ovšem za krásné, máme v tomhle ohledu mnoho předsudků. Hnědé, zdravím a tukem se lesknoucí přírodní obličeje Eskymáků jsou krásné.“
Eskymačky postižené tvrdou prací a drsným prostředím
„Bylo však zvláštní, že na nás Eskymačky takto působily, jen pokud byly mladé, a Eskymačky stárnou brzy – žalostně brzy. Tyto svraštělé holohlavé stařeny s krhavýma očima (/chorobně/ slzící, trpící očním výtokem – pozn. aut.), nebyly hezké, připomínaly namrzlá jablka, a přece v jejich zjevu spočíval určitý půvab, v jejich obličejích bylo možno číst o tvrdé práci (ale také o jídle, o spoustě jídla) a zároveň jsi v nich spatřoval výraz dobromyslné, beznadějné rezignace. Nic z té skelné tvrdosti nebo suché umírněnosti, jimiž škola života tak často pečetí staré obličeje jinde na světě,“ snažil se čtenářům popsat vizáž grónských žen Nansen.
Mýtus o zakrslém Eskymákovi
„Všeobecně rozšířeným bludem v Evropě je domněnka, že Eskymáci jsou malí vzrůstem. Přesto, že jsou menší než příslušníci skandinávské rasy, přece jen je musíme počítat k druhům lidí střední postavy; mezi nejméně pomíšenými jsem našel muže až 190 cm vysoké,“ pokračuje polárník.
Silné trupy, slabé nohy
„Eskymácká těla působí silným dojmem, zejména jejich horní část. Muži mají široká ramena, silné svalnaté paže a mohutná prsa. Naproti tomu jsou v bocích poměrně štíhlí a jejich nohy jsou už méně silné. Mívají proto v starších letech nejistou chůzi a nohy poněkud do o. Tento slabší vývoj spodní části těla musíme hlavně přičíst dennímu životu v těsném kajaku (tento jev jsme již zmínili v našem článku Neandrtálci jsou variantou moderního člověka, ne samostatný druh, dokazuje tělesná podoba s arktickými indiány).“
Ženská postava a pánev
A takto Nansen vybarvuje podobu eskymáckého ženského těla: „Nejnápadnějším rysem ženské postavy se mi zdály být poměrně úzké boky, mnohem štíhlejší než u oblečených Evropanek – takové, jaké my rádi pokládáme za neslučitelné s typem ženské krásy. Je to, jak mi bylo řečeno, důsledkem toho, že eskymácké ženy mají takzvanou kulatou pánev, zatímco Evropanky mají pánev plochou a širokou. Ruce a nohy Eskymaček jsou neobyčejně malé a pěkně formované. Jejich postavy působí vesměs roztomilým a příjemným dojmem,“ napsal na konci 19. století vědec, zoolog, spisovatel a držitel Nobelovy ceny za mír Fridtjof Nansen ve své knize.