„Křesťané jsou přesvědčeni, že jim patří nevěřící i s tím, co mají,“ napsal grónský Eskymák faráři o hrabivosti kolonizátorů
Foto: Louis Moe - AU Library, Campus Emdrup / Creative commons, CC-BY-SA
V mnoha směrech stojí morálka pohanského Eskymáka značně výše než ta, kterou nalezneme ve většině křesťanských společenství. Připomínám jen – píše Nansen - jejich obětavou lásku k bližnímu a jejich vzájemnou pomoc – v naší společnosti tyto vlastnosti všeobecně vzato nemají obdoby.
Eskymákova láska k bližnímu však zachází tak daleko, že se vůči němu dokáže docela uvarovat lži, dokonce vůbec o něm nerad mluví špatně, zejména když je to jeho soused. Vždyť opak by naprosto nesouhlasil s jeho mírumilovnou a dobromyslnou povahou, popsal opět velice poutavě ve své knize ŽIVOT ESKYMÁKŮ z roku 1891 norský polárník, vědec a diplomat Fridtjof Nansen (1861-1930), ze které opakovaně vybíráme a citujeme nejzajímavější detaily životů arktických obyvatel.
Jak již bylo řečeno dříve, popisuje Nansen a my jsme na našem webu z jeho vyprávění sepsali několik zajímavých článků – ženy zřejmě nejsou v tomto směru tak docela spolehlivé, avšak to prý je obvyklá ženská slabost, citujeme Nansena z konce 19. století.
Poznámka autora: Pojem Eskymák byl v době napsání knihy – vydána roku 1891 – naprosto běžným, autor ani nikdo jiný neznal současný výraz Inuit.
„Úcta k užitečným“ stařečkům
Eskymákova úcta ke starým lidem není nijak velká. Pokud mohou staří lidé být k užitku, jsou ovšem váženi, a když byli z mladých let dobrými lovci a mají syny, mohou mít dokonce velký vliv na a být považováni za hlavu domu. S ženou, která má zdatné syny, také bývá jednáno uctivě, třeba byla už hodně stará. Je-li vdovou, bývá její vliv značný a většinou řídí dům až do konce života. Ženy jejích synů se také musí podřídit jejím příkazům.
„Neúcta k neužitečným“ stařečkům
Jsou-li ostatní už tak staří, že nemohou být k užitku, jedná se s nimi už s menším ohledem, zejména se ženami. Někdy se dokonce mladší nerozpakují tropit si z nich přímo žerty, a eskymáčtí starci se s tím smiřují s velkou trpělivostí, jako by to už byl běh světa, vysvětluje netradiční chápání „ohleduplnosti“ Fridtjof Nansen. Ohledně často vysloveného „posílání starých Eskymáků na smrt“ jsme psali v našem článku Usmrcování eskymáckých stařečků: Na ledové kře byli posíláni na moře, aby neodčerpávali zdroje.
Dopis Eskymáka faráři
Aby si čtenář sám mohl utvořit mínění o morálce myšlenkového pochodu původního obyvatele Grónska, otiskl Nansen ve své knize ŽIVOT ESYMÁKŮ celý dopis jednoho Eskymáka Pavlu Egedovi, poněvadž v mnoha směrech podporuje jeho názory. Pavel Egede (1708-1789) byl po mnoho let luteránským farářem v Grónsku, avšak v době sepsání tohoto dopisu byl usídlen v Kodani.
Pisatel dopisu byl pohan, pokřtěný otcem Pavla Egeda, Hansem Egedem (1686-1758). Dopis, přirozeně napsaný eskymáčtinou, prozrazuje mimo jiné pozoruhodný způsob mravního nazírání také bystrý rozum a city, které by sotva kdo čekal – jak říká Pavel Egede – od „tak hloupých lidí, za jaké byli Eskymáci dosud pokládáni“. Dopis je zřejmě odpovědí na Egedovu zprávu.
Obsah dopisu si zasluhuje pozornost, a mimo jiné by se naši dnešní nepřátelé míru mohli mnohému naučit, budou-li o něm dobře uvažovat, zamýšlel se již tehdy Nansen. Poznání situace nás opravňuje tvrdit, že původní Eskymákova morálka se blíží morálce ideálního křesťana, dokonce že ji i v mnohém převyšuje. Neboť, jak bylo řečeno, Eskymáci nevědí, „je-li bůh nebo ďábel, nevěří ani v odměnu, ani v trest po tomto životě, a přece žijí mravně“.
Z dopisu pouze vybíráme: „…Vaši lidé dokonce vypravují, jak dva národy, které sem (do Grónska) jezdí na lov velryb, nejsou sice z Vaší země, ale jsou to Vaši souvěrci (jde tedy zřejmě o Holanďany a Angličany – pozn. Nansena) – se bijí a střílejí na sebe na zemi i na moři, pořádají na sebe navzájem lov, jako my na tuleně a soby, jeden druhému krade a bere lodi a zboží. A dělají to lidé, kteří se nikdy neviděli, ani se neznají, jenom proto, že tomu tak jejich páni chtějí. (…) …perou se o kus země nad naší (jde tedy o Ameriku – pozn. Nansena), je to pouze hrabivost velkých pánů po větším počtu lidí a větším bohatství. (…) Vzpomněl jsem si na naši zasněženou zemi a její chudé obyvatele a řekl jsem si: Bohudíky, že jsme chudí a nic nemáme z toho, co by mohli chtít tito chamtiví Kablunakové (tak říkají všem cizincům – pozn. Nansena); o to, co máme na zemi, oni nestojí, a co potřebujeme k ošacení a obutí, to plave ve velkém moři; z něho si mohou bezevšeho vzít, co chtějí, pro nás vždycky zbude dost. Máme-li tolik jídla, kolik můžeme sníst, a tolik zboží, že můžeme být zabezpečeni proti chladu, jsme spokojeni, a ty víš sám, že ponecháme zítřku, aby pečoval o své vlastní starosti. Nechceme tedy o to s někým vést válku, i kdybychom k tomu měli dostatek moci; mohli bychom ovšem stejně tak dobře říci, že nám to patří, jako to mohou říci věřící na východě o nevěřících na západě. Ti jsou totiž přesvědčeni, že jim patří nevěřící s tím, co mají. (…)“