V minulosti v Evropě řádili vlkodlaci. Soudy jim často vyměřily tresty stejně strašné jako údajné zločiny

„Ti, kteří trpí lykantropií, vycházejí v noci ven a ve všem napodobují vlky. Můžete je poznat podle těchto znaků: jsou bledí, jejich zrak slabý, jazyk je suchý a tok slin zastavený, ale mají pořád žízeň…, “ napsal byzantský lékař Pavel z Aeginy. 

Evropa jako centrum vlkodlačí epidemie

Čarodějnictví a lykantropie byly chápány jako páchání zla v důsledku posednutí satanem. Lykantropie byla také podle některých lékařů a mnichů chápána jako určitá forma psychózy. Mezi 15. a 17. stoletím se v západní Evropě, především v Německu a Francii, odehrálo nejméně 300 procesů s vlkodlaky, které skončily popravou. Postupně vlivem industrializace a populačního růstu mizela hrozba představovaná skutečnými vlky, díky čemuž ustával také strach z vlkodlaků. 

Nejznámější ze všech vlkodlaků vraždil v Německu

Peter Stumpp se narodil okolo roku 1535 ve vesnici poblíž Bedburgu v Německu. Živil se jako rolník, byl poměrně majetný a brzy ovdověl. V roce 1589 se Stumpp zapsal do dějin jako jeden z nejznámějších a nejděsivějších vlkodlaků v historii. Při mučení na skřipci se přiznal, že od dvanácti let praktikoval černou magii. Uvedl, že mu ďábel na oplátku za jeho služby daroval kouzelný opasek, který mu po nasazení propůjčuje podobu silného a krvežíznivého vlkodlaka. Během 25 let měl „vlkodlak z Bedburgu“ zardousit a sežrat množství hospodářských zvířat, dvě těhotné ženy a 14 dětí včetně vlastního syna.  

Vlkodlaka z Bedburgu čekala strašná smrt

Kromě toho byl obviněn za incestní styk s vlastní dcerou a s ďáblem. Dcera Sybil byla za incest rovněž odsouzena. Poprava Stumppa, Sybil a jeho milenky Katherine se uskutečnila 31. října 1589. Dobové prameny událost vylíčily jako jednu z nejbrutálnějších zaznamenaných poprav. Součástí trestu bylo trhání masa, pálení žhavými nástroji, lámání kostí, stahování z kůže, škrcení, stětí a nakonec ještě spálení jejich těl. Stumpp však byl nejspíš nevinný. Před obviněním byl čestným členem společnosti, k lidem se choval přátelsky a sousedé jej měli rádi. Možná je ale všechny obelstil.

Další známí vlkodlaci řádili ve Francii a Pobaltí

Pierre Burgot a Michel Verdun byli francouzští rolníci, kteří vešli ve známost jako „vlkodlaci z Poligny“. Dvojice měla zabít a sníst ženu, dvě dívky a čtyřletou holčičku. V roce 1521 byli obviněni z vražd, paktování s ďáblem, kanibalismu a lykantropie. Po dlouhém mučení je upálili na hranici. V roce 1692 se ve věku 80 let přiznal k vlkodlačímu kultu livonský rolník Thiess of Kaltenbrunn. Tvrdil, že se může proměnit ve vlka a bojovat proti ďáblu. Byl obviněn z kacířství, odsouzen k bičování a doživotnímu vyhnanství. 

Skutečnost je nejspíš ještě smutnější

Obětmi vlkodlačích procesů bývali často žebráci, poustevníci nebo přistěhovalci. Většinou se ke svým údajným činům přiznali až na mučidlech. Historici zastávají názor, že mohli trpět bludy nebo mohlo jít o lidi inteligenčně slabší. Pár z nich sice mohlo být sériovými vrahy nebo pedofily, ale mnozí z nich byli jen oběťmi falešných svědectví. V současnosti už je bohužel nemožné odlišit skutečné důkazy od folklóru. Podle expertů je možné, že někteří usvědčení mohli trpět různými chorobami jako porfyrie (světloplachost, zarudlé zuby, psychóza), hypertrichóza (dědičné nadměrné ochlupení), případně si vyvolat představu, že jsou vlkodlaky vlivem halucinogenních hub a bylin.