Extrémní sporty za dob starého Říma. Dnes by si na to troufl jen málokdo
Foto: Raffaello Sorbi, Public domain, prostřednictvím Wikimedia Commons
Římský lid miloval krvavé podívané. Jednou z nich byly závody vozatajů, klání jen o trochu méně brutální než gladiátorské souboje. Běžně při nich docházelo k vážným zraněním a úmrtím. Když se konaly, sledoval je celý Řím.
Původně byly součástí Olympijských her, největší popularitě se těšily ve starém Římě
Závody vozatajů bylo sportovní klání, kterého se účastnily týmy řídící malé dvoukolové vozy tažené nejčastěji čtyřmi koňmi. Nejstarší dochovanou písemnou zmínku o závodě vozatajů můžeme nalézt v Homérově hrdinském eposu Ilias při popisu pohřbu Achillova přítele Patrokla. Tyto závody byly také důležitou součástí starověkých Olympijských her a jiných sportovních soutěží konaných při řeckých náboženských festivalech.
Od Řeků tento sport převzali Římané, kteří si jeho pravidla upravili svérázně po svém a učinili z nich populární velkolepou podívanou. Závody byly hlavním programem římských veřejných her, které se konaly v obří aréně Circus Maximus.
Probíhaly v největší sportovní aréně všech dob
Římské závody probíhaly v oválné aréně Circus Maximus („největší ovál“). Jednalo se o obrovskou čtyřpatrovou stavbu s poloměrem půl římské míle (cca 743 metrů). Aréna pojala až 200 000 diváků, což je mnohem více než kterýkoliv z moderních sportovních stadionů.
Arénu tvořily dvě delší rovnoběžné strany s řadami sedadel a dva kratší zaoblené konce. Jeden zaplňovaly sedadla, v druhém byly umístěny stáje a startovací boxy. (PB)
Drsná, vášnivá a nákladná podívaná
Vozy se divoce řítily arénou. Aby mohly dosáhnout co nejvyšší rychlosti, byla jejich konstrukce lehká a křehká. Při srážce se snadno rozbily, což znamenalo pro jejich řidiče, často otroky nebo propuštěnce, nebezpečí života. Vozatajové následkem kolize běžně končili vymrštění a polámaní daleko od svých vozů nebo byli vláčeni stovky metrů zamotaní do dlouhých otěží či trpěli udupáni pod kopyty rozdivočelých koní.
Velká spotřeba účastníků soutěže činila ze závodů velmi nákladnou podívanou. Popularita klání však prudce stoupala, což dokládá svým komentářem římský básník Juvenalus: „Celý Řím je dnes v cirku. Byly dokonce případy, když probíhaly v cirku závody, Augustus rozmístil skupiny vojáků na různých místech po městě, aby zabránil rabování a dalším darebákům ve využívání prakticky opuštěných ulic.”
Závody se postupně staly nejoblíbenější masovou podívanou ve starém Římě, která si na svou organizaci velmi dobře vydělala. Diváci šíleli, tlačili se v davech a vášnivě fandili svým oblíbeným týmům, na které si rádi a často sázeli.
Nejoblíbenější místa k sezení byla ta nejblíž krvi
Nejrychleji se v aréně zaplňovala sedadla na jejím kratším zakřiveném konci. Zde totiž nejčastěji docházelo k nehodám, které byly z celé podívané nejoblíbenější. Římští fanoušci dokonce měli speciální slangový výraz pro nehodu vozů – „ztroskotání“.
Boj o prvenství sváděly čtyři týmy, pravidla téměř neexistovala
Římských závodů se pravidelně zúčastňovaly čtyři frakce (týmy) odlišované různými barvami – modrá, zelená, červená a bílá. Každá frakce měla své sponzory a dokonce i hledače nových talentů.
Dvanáct vozů, po třech v každé týmové barvě, naráz prudce vyrazilo ze startovních boxů na jedné straně arény. Celý okruh musely projet sedmkrát, přičemž nestačilo jen být rychlý. Jezdci se také nesměli nechat zlikvidovat svými rivaly, kteří je chtěli za každou cenu vyřadit. Pravidla soutěže totiž byla minimální. Dovoleno bylo přetáhnout své protivníky bičem, vytáhnout je za jízdy z vozu nebo do nich nabourat.
Fanatičtí fanoušci byli schopni udělat cokoliv
Podobně jako dnes byli fanoušci jednotlivých vozatajských týmů zuřivě straničtí a přáli jejich soupeřům neúspěch. Běžně si vyráběli tabulky s urážlivými nápisy za účelem vystrašení příznivců nepřátelských týmů.
Šeptali se také příběhy o vozatajích, kteří otrávili koně svých rivalů, nebo dokonce i rivaly samotné. Podpora vozatajů extrémními fanoušky neznala hranic. V roce 390 n. l. byl jeden vozataj v řecké Soluni zatčen kvůli sexuálnímu útoku na generála. Vzbouření fanoušci dotyčného generála zlynčovali a vozataje osvobodili. Masivní nepokoje nakonec musela potlačit armáda, což si vyžádalo 7000 životů.
Antické superhvězdy
Podle dochovaných nápisů byl nejoblíbenějším a nejúspěšnějším římským vozatajem Gaius Appuleius Diocles, který závodil ve 2. století po Kristu za vlády císaře Hadriána. Podle svého náhrobku závodil Diocles 24 let, nejvíce za červenou frakci, přičemž v 35 % závodů vyhrál a v 33 % skončil na druhém místě.