Rozumný Gróňan dává tříletým synům na hraní harpunu, aby je v dospělosti nezabila při náročném vrhání z rozhoupaného kajaku
Foto: Public domain (neznámý autor), Wikimedia commons
Pro eskymáckou společnost je přirozeně nanejvýš důležité, aby hoši byli vychováváni ve zdatné lovce; vždyť na tom je závislá celá jejich budoucnost. Není divu, že odmalička trénují použití harpuny jako dospělí.
Jak již bylo popsáno v našem článku Nikdy jsem neviděl eskymácké děti zlobit, hádat se, natož se prát. Důvod? Nikdy jsem neslyšel Eskymáka říci svému dítěti tvrdé slovo, rozumný Grónlanďan dává svým synům ke hraní malé šípy a harpuny, ještě pokud jsou děti docela malé, aby si cvičily oko i paži. Můžeme proto vidět budoucí lovce již ve třech až čtyřech letech cvičit se těmito loveckými zbraněmi (nebo pouze kamenem, když nemají nic lepšího) na malých ptácích a všem jiném, co je hodno jejich lovecké pozornosti. Již jsem se zmínil, upřesňuje sám polárník Fridtjof Nansen ve své knize ŽIVOT ESKYMÁKŮ, že eskymáčtí chlapci záhy jezdí v kajaku.
Ale také děvčata si záhy musí zvykat na své povinnosti; jsou ještě malá, když se už musí učit šít a pomáhat matce v domácnosti, snažil se dát eskymácký styl výchovy dětí na vědomí čtenářům z různých koutů světa polárník a vědec Fridtjof Nansen.
Nenahraditelná harpuna
Přestože moderní technologie nahradila mnohé tradiční grónské lovecké nástroje, ten možná nejbravurnější z nich – harpuna – se používá dodnes, popsal nenahraditelný nástroj Gróňanů Ole G. Jensen, autor knihy Střípky grónské kultury, dánský spisovatel a fotograf, dlouholetý ředitel grónských muzeí, expertní znalec místní kultury a umění a milovník největšího ostrova světa. Jeho knihu do češtiny přeložil velký popularizátor ostrova a dlouholetý velvyslanec v Dánsku Zdeněk Lyčka.
Po generace byla zdokonalována
Běžnému pozorovateli může harpuna připadat jednoduchá a nekomplikovaná, ale při podrobnějším zkoumání je zřejmé, že je to nástroj, který je výlučně přizpůsoben lovu velkých mořských zvířat. Harpuna se zráběla z dostupných materiálů a během generací se zdokonalila a přizpůsobila zeměpisným oblastem, v nichž Inuité žili.
Pouze inuitský vynález
Rukojeť se vsazeným hrotem znaly i nejstarší lovecké kultury na jiných místech světa, ale prodloužení harpuny o pohyblivý přední konec a volný hrot je zvláštnost, kterou vynalezli pouze Inuité.
Vybavení kajaku zbraněmi
Plně vybavený kajak má na palubě nejméně čtyři lovecké nástroje: vrhací zbraně (harpuny) různých typů, bodné zbraně (oštěpy), které jsou připevněny k lodi, a pak menší sadu nožů a dalších bodných zbraní.
Z mořských zvířat na lov mořských zvířat
Podle Jensena lze jakýkoliv druh harpuny v hrubých rysech popsat přibližně dvoumetrovou dřevěnou rukojeť s pevně přivázaným pohyblivým předním koncem o délce asi 20 cm – nejčastěji z narvalího nebo mrožího klu, k němuž je připevněn hrot harpuny. Ten se vyrábí především z vorvaního zubu, do něhož se vloží list oceli.
Unikátní vrhací násada
Zvláštní rychlost dodává harpuně půlmetrová vrhací násada. K hrotu harpuny je připevněna 15 – 20 metrů dlouhá šňůra z tulení kůže, pečlivě navinutá na stojan v přední části lodi a přivázaná k plovoucímu vaku za kajakářem.
Dva geniální mechanismy
Konstrukce v sobě skrývá dva geniální mechanismy. Zaprvé je to volný přední konec, který zabraňuje zlomení rukojeti při divokých pohybech zvířete ve vodě. Zadruhé je to volný hrot, který je spojen šňůrou s plovoucím vakem. Rukojeť s volným předním koncem se totiž po zasažení zvířete od hrotu oddělí a plave na vodě, z níž ji lze později vytáhnout, píše Ole Jensen.
Kořist se nepotopí
Hrot harpuny, který je zrekonstruován tak, že se v zasaženém zvířeti vzpříčí, je nyní pevně zaklíněn. Zvíře za sebou táhne plovoucí vak a lovec je může pronásledovat a zabít. Vak zabraňuje zvířeti, aby se potopilo a nenávratně zmizelo v hlubinách.
Technika vrhu je klíčová; jde doslova o život
„Odpálení“ této „třístupňové rakety“ z rozhoupaného kajaku v krátkém okamžiku, kdy je kořist v dosahu, vyžaduje schopnost udržet rovnováhu a rychle reagovat.
Lovec jednou rukou pádluje či řídí kajak a druhou rukou vrhá těžkou harpunu. Vrhací násadu pak strčí do úst a upřeně zírá vpřed, aby zjistil, zda zvíře trefil, a přitom musí udržet kajak v rovnováze. Pokud kořist zasáhl, musí v pravý okamžik uvolnit šňůru s plovoucím vakem a vyhodit ji do vzduchu. Chyba a zaváhání mívaly pro nezkušeného kajakáře fatální důsledky. Není divu, že se Inuité tomuto umění učí od útlého dětství, aby je dokázali dovést k dokonalosti, popisuje detailně použití – dalo by se říci – životadárného – nástroje Gróňanů Ole G. Jensen