Vikingy v Grónsku uzemnilo něco, čím se Inuité vůbec nezaobírali
Foto: Edward S. Curtis / Public domain, Wikimedia commons
Vikingové byli po staletí závislí na pastevectví a fyzicky vázáni na nejslabší části největšího ostrova světa, což vedlo k jejich nevyhnutelnému úpadku v regionu. Zemědělství bylo pro vikingskou civilizaci v Evropě stěžejní a tento životní styl si udržovali po celých 500 let svého osídlení v Grónsku.
Osadníci dováželi domácí zvířata, včetně skotu, ovcí, koz, prasat, koní, psů a koček. Převážná většina archeologických nálezů odráží stejný styl života v severských osadách; na jednu komunitu připadalo více než 60 infrastruktur, včetně obydlí, chlévů, stájí, stodol, skladišť, dílen, jednolodních kostelů a ohrad, které byly konkrétně hojně nalezeny v Qassiarsuku, který byl později identifikován jako statek Erika Rudého (na konci 10. století) a největší osada v severském Grónsku, popisuje Tia Lembergová z Washingtonské univerzity v americkém St. Louis.
Rozdílné hospodaření
Investice do těchto staveb byly udržitelné po stovky let; trvale však doslova „uzemňovaly“ Seveřany v krajině. Se zhoršujícím se klimatem ubývalo zdrojů na úrodných a zelených otevřených pláních, a nebyl tak možný růst početné populace. Na rozdíl od Norů Inuité z Thule jen zřídkakdy hospodařili a strategicky se rozmísťovali tak, aby co nejefektivněji využívali přírodní zdroje ostrovního Grónska.
Thule [Túle], eskymácká archeologická kultura, nazvaná podle osady Thule (dnešní Qaanaaq). Vznikla kolem 1000–1300 n. l., rozšířena od severozápadu Aljašky po Grónsko, navazuje na kulturu Dorset. Stala se základem eskymácké materiální kultury, která existovala do 20. století (specializované lovecké zbraně, iglú, drobné plastiky). Zvaná také arktická kultura.
(Zdroj: cojeco.cz)
Inuitské tábory se soustřeďovaly v pobřežních oblastech vnějších fjordů s bohatými mořskými zdroji, zatímco severské farmy se nacházely v kontinentálních oblastech vnitřních fjordů bohatých na pastviny. Tento rozdíl v umístění osídlení se ukázal jako klíčový pro úspěšné přežití Inuitů oproti Norům, uvádí Lembergová ve svém pojednání Obrácená kolonizace: Jak Inuité dobyli Grónsko a porazili Vikingy.
Strategie pohybu
Inuité reagovali na výkyvy populací tuleňů a karibu neboli soba polárního tím, že si zachovávali vysokou míru pobřežní mobility a podle měnících se podmínek se přesouvali na sever nebo na jih. Thomas H. McGovern, ekologický archeolog působící v severním Atlantiku, profesor programu antropologie na City University of New York a ředitel Hunter College Zooarchaeology Laboratory naznačuje, že Inuité na rozdíl od Norů „nemuseli investovat do chlévů pro dobytek, hnojení polí nebo velkých kamenných kostelů, které by je připoutaly k nejzranitelnějšímu grónskému biomu“.
Zatímco Inuité zůstávali kočovníky, kteří mohli s ochlazením klimatu volně následovat mořské zdroje, Norové byli omezeni na otevřené pláně, na nichž se původně usadili. Úpadek vikinských osad v Grónsku byl způsoben neochotou Norů opustit zemědělství vzhledem k neschopnosti země dlouhodobě udržet pastevectví.
Efektivita lovu
Ačkoli se Seveřané přizpůsobili a začlenili mořské zdroje do své obživy, jejich posun byl minimální, a nevyužívali tyto zdroje tak efektivně jako Inuité. Inuité z Thule nesporně vyvinuli dokonalejší arktickou loveckou technologii, do které patřily lovecké harpunové hlavice, broušené břidlicové čepele, návleky na sáně, stopařské spony a nástroje z velrybích kostic.
Super čluny
Vynalezli také umiaky, tzv. ženské čluny, což jsou tradiční čluny vyrobené z rámů z naplaveného dřeva a potahů z tulení kůže, o nichž jsme psali v našem článku Eskymácké ženy přepravovaly ve člunu těžké zásoby na dlouhou zimu i celé rodiny. Kde byli jejich muži? Byly obvykle 6,7–7,3 metru dlouhé a 1,5–1,8 metru široké. První nedávno objevený umiak se objevil v knize Eigila Knutha Archeologické výzkumy v zemi Peary z roku 1949. Pomocí radiokarbonového datování metodou uhlíku 14 bylo zjištěno, že loď je stará 476 let (± 100 let), tedy je zhruba ze stejné doby, kdy eskymácká kultura vzkvétala, zatímco severské osady mizely.
Lodě byly poměrně lehké a mohly přepravovat až třicet osob a několik tun zboží. Tato konstrukce byla vynikající pro lov a plavbu v silném ledu, který obklopoval grónské pobřežní oblasti. Seveřané měli spoustu příležitostí tuto technologii přizpůsobit, ale archeologové nenašli ve východních ani západních osadách vůbec žádné důkazy o kožených člunech, harpunách, kožených oděvech nebo jiných vysoce vyvinutých pomůckách pro lov mořských savců, které měli Inuité z Thule.
Vikingové nevyužívali dary moře
Navíc podle Lembergové Seveřané upřednostňovali letní období a nelovili některé z nejdůležitějších mořských savců Inuitů: tuleně vousaté a kroužkované. Tyto konkrétní druhy tuleňů používají v zimě dýchací otvory, které z nich činily klíčový zdroj potravy v drsných zimních měsících, protože byly snadno viditelné pro číhající lovce. V severské archeo-fauně jsou vzácné, ale na inuitských nalezištích se vyskytují běžně vedle artefaktů spojených s technikou lovu na mořském ledu. Inuité z Thule tedy disponovali vynikajícími ekologickými znalostmi a efektivně využívali klíčové mořské zdroje, zatímco Vikingům tento postup během smrtících zimních období chyběl.