Historie piva v Čechách. První zmínky o pivovarnictví pochází již z 10. století
Foto: Public domain (neznámý autor), Wikimedia commons
České pivo se dnes řadí k nejstarším kulturním dědictvím, díky nimž je náš národ známý po celém světě. Jak však příběh piva začal a kolik úsilí stálo české sládky vyvinout oblíbený plzeňský ležák?
Na počátku bylo… pivo
Počátky vaření piva v českých zemích lze dopátrat až do roku 993. Jelikož v té době bylo pivovarnictví výsadou mnichů a kněžích, není se čemu divit, že tyto první zmínky pochází z Břevnovského kláštera. Ten bychom hledali přímo v Praze, přičemž v tradici vaření zlatavého moku se zde snaží pokračovat i dnes.
Pivovarnictví se z klášterů rozšířilo až zrušením omezení zákazu vaření piva v roce 1250. Postupně se pak toto umění rozšířilo i do okolních zemí, přičemž klíčovou roli hrál v receptuře český chmel. Ten se tak stal strategickou exportní surovinou, která přinášela významný zisk pro domácí pěstitele. Vaření piva se pak logicky rozvíjelo také v Čechách – prvními pivovarnickými městy se pak staly České Budějovice, Plzeň či Svitavy.
Rozvoj národního dědictví nebyl vždycky růžový
Přestože jsou Češi celosvětově považováni za národ piva, bylo nutné ujít poměrně dlouhou cestu, než se z tohoto nápoje stal skutečně chutný mok. První pivovary vařili tzv. bílé pivo. To se vařilo metodou svrchního kvašení. Postupně se pak začaly objevovat i spodně kvašená piva, kterým se říkalo stará piva. Ta byla velmi hutná.
Keltové nám zanechali mnohé odkazy. Kromě názvu vlasti a genů to jsou třeba klíče, saponát, galoše,…
Následující století byly obdobím změn
Staré pivo a ležení se z české pivovarnické tradice postupně vytratilo. Spolu s mizejícími tradicemi byly české pivovary postupně zničeny ve válkách a konfliktech v zemi. Samotný Břevnovský pivovar v Praze byl v roce 1420 během husitských válek zničen a k jeho obnově došlo až po třech stech letech. Navzdory masivní destrukci však pokračovala česká tradice vaření piva dál, se zaměřením na svrchně kvašená piva, vyráběná převážně z pšenice.
Zrod plzeňského ležáku
V polovině 19. století se díky zlepšení dopravy a obchodu vrátila z Německa spodně kvašená piva. Málokdo pamatoval tmavší pivo, které jejich předkové zavedli u svých bavorských sousedů, a tak si Češi zamilovali změnu oproti světlejšímu pivu, které byli zvyklí pít. Pivovary začaly rychle pracovat na vlastních metodách vaření tmavšího piva. V jednom městě se však rozhodl jít vlastní cestou, a proto v Plzni v roce 1842 vyvinuli vlastní techniku sušení sladu nepřímým teplem, jejímž výsledkem bylo svěží pivo, ne tak tmavé jako německé, ale zlatavější barvy. Postupně pak tuto receptoru převzaly i další pivovary, a v Čechách tak začala malá pivovarská revoluce.
Zásah komunismu
S blížícím se 20. stoletím se pivovary začaly konsolidovat a pšeničná piva téměř zcela vymizela. S nástupem komunistické éry v roce 1948 bylo mnoho zbývajících pivovarů uzavřeno, čímž se počet výrobců rapidně snížil. Ti, kteří přežili, vyráběli hlavně dva druhy piva, světlý nebo tmavý ležák, a na ty se omezili na dalších 40 let. Jedním z mála pozitiv této éry bylo, že Češi nemohli své pivovary modernizovat nebo renovovat, a zachovali tak staré postupy vaření piva a sladování, které jinak v celé Evropě vymizely.
Příchod éry minipivovarů
S tím, jak se v zemi po sametové revoluci obnovil kapitalismus, začalo vznikat stále více menších hospod a pivovarů. Sládci začali experimentovat s technikami vaření piva, jeho chutí, a dokonce se vrátili k vaření pšeničného piva. S více než 400 pivovary si Česká republika i přes četné neúspěchy a omezení udržela dlouhou historii vaření piva. Dodnes je české pivo považováno za jedno z nejlepších piv na světě, a tak není divu, že je Česká republika na prvním místě globálního žebříčku i ve spotřebě piva na obyvatele.