Huari aneb Jihoamerická říše, která zanikla po poslední rituální pařbě
Foto: User:FA2010 / Public domain, Wikimedia commons
Huariové pořádali takové párty, že by byl překvapen i sám svatý Patrik s jeho čtyřlístkovanými spodkami. Starověká předkolumbovská kultura v západní části Peru od pobřeží Tichého oceánu po Andy existovala dlouhých 500 let. Údajným důležitým faktorem pro dlouhověkost této říše bylo neustálé zásobování pivem.
Mezi roky 600 a 1100 našeho letopočtu patřila do území říše Huari velká část pobřeží Jižní Ameriky, především tedy oblast dnešního Peru. V mnoha ohledech to bylo impérium jako každé jiné. Bojovali s národy, které se jim odmítaly podrobit, brutálně potlačovali tradice místních obyvatel. Byla tu ale jedna věc, kterou se odlišovali od ostatních: zaručeně pořádali ty největší pařby.
Pivo teklo proudem
Byly to párty takového rázu, že „by byl překvapen i sám svatý Patrik s jeho čtyřlístkovanými spodkami“, doslova popsal Robert Evans ve své knize Stručná historie neřesti: Jak nešvar budoval civilizace. Účast byla vždy vysoká a zaručený byl i tanec a popíjení velkého množství tradičního piva zvaného chicha. Často se ho vypilo i přes deset litrů za večer.
Mohyly v Andách ukrývají monumentální starověké stavby: Peruánci kopali hroby do tisíce let starých…
Doslova „do jedné nohy a do druhé nohy“
Přestože se chicha podílem alkoholu rovnala dnešnímu Friscu, je to pořád poměrně slušný výkon, přirovnal Evans. Huariové pili jako vysokoškoláci, což potvrzoval i jejich prazvláštní výběr nádobí. Oblibě se těšily podivné dvoulitrové korbely zvané keros, které tvarem často připomínali lidské nohy. V současnosti ty velké plastové boty plné alkoholu, které zmůžete koupit v americkém městě hazardu Las Vegas, mají základ ve starověké tradici.
Pivovarnické umění a pivní svatyně
Huariové stavěli velká města, obří citadely pro svou ochranu a na počest bohů vytvořili i záplavu dechberoucího umění. To ale dělala každá říše. V čem se tato odlišovala, byly jejich pivovary. V těchto obrovských dřevěných budovách se nacházelo přes 20 varných kádí z keramiky, každá o objemu 95–130 litrů. A každá z těchto pivních svatyní dokázala vyprodukovat až 1900 litrů chichy za den.
Historie psaná uzly
O vztahu mezi muži a ženami v říši Huari toho moc nevíme. Většina záznamů, které máme k dispozici, byla totiž uchována s pomocí kipů, což byl složitý způsob vázání uzlů, které se ve staré Mezoamerice používaly k zaznamenávání informací. Většina kipů ale bohužel shnila dávno předtím, než se na světě objevil první archeolog. Důkazy, které byly nalezeny při zkoumání rozpadlých měst, ale napovídají, že většinu výroby piva měly na starosti ženy.
Napájení jako zpráva sousedům
Huariové měli pro své pití vcelku obvyklé důvody: náboženské oslavy, změna ročního období atd., ale pivo jim tak sloužilo jako nástroj diplomacie. Kupříkladu pořádali velké oslavy, na které zvali i své nepřátele, včetně sousedů ze zaniklého bolívijského města Tiahuanaco. Tyto hody zaručeně započaly více než jedno spojenectví, a navíc daly Huariům možnost ukázat své bohatství a organizovanost. Zpráva, kterou se tím snažili vyslat, byla jasná: „Pro teď se spokojíme s vařením piva, ale pokud nás naštvete, necháme toho a pořádně vám znepříjemníme život.“
Začátek konce říše
Huariové začali postupně vymírat kolem roku 1100. Víme, že velkolepé Tiahuanaco zkolabovalo kolem roku 1000 a tím se možná spustila řetězová reakce, která nakonec dostihla i říši Huari. Nelze ani vyloučit, že jednoduše padli za oběť tomu, čemu i Huariové nakonec podlehli. Nevíme, co rozpad říše způsobilo, ale díky výzkumu vědců z Floridské univerzity a Field Muzea v Chicagu alespoň víme, jakým způsobem k tomu došlo. A byla to pořádná párty.
Závěrečná „píseň chlastu a ohně“
Vykopávky ve městě Baúl ukázaly, že velký městský pivovar i se zbytkem města zanikl při ohromném rituálním ohni na konci poslední párty, kterou Huariové kdy uspořádali. Když se pivovar a domy okolo rozpadaly, upustili vysoce postavení Huariové své dvoulitrové korbely tvarované jako lidská noha do ohně a ukončili tím svou vládu ve velkém stylu.
Na první pohled vypadá neskutečně drsné rozloučit se s celou svou civilizací jednou velkou monstrózní pařbou. Ani to moc nedává smysl. Proč by společnost v posledním tažení, která z donucení opustila svůj domov, plýtvala životně důležitými zdroji jen na to, aby si mohli naposledy pořádně zapařit? Odpověď na tuto otázku asi nikdy nedostaneme, domnívá se Evans, ale celá tahle „píseň chlastu a ohně“ dává podstatně větší smysl při pohledu na huarijské pivo. Ale o něm blíže až v našem příštím článku.