Kde žijí duše Inuitů: Čím větší pozemský hřích, tím mělčeji pod zemí
Foto: Daderot - Own work, Public Domain, Wikimedia commons
Inuité mají věcný, bezprostřední vztah ke smrti, protože jim v dávném mýtickém čase Měsíční duch vyjevil, že při jejich přechodu ze života ke smrti bude vědomí přerušeno jen na okamžik pocitem nevolnosti a poté se jejich duše ihned vynoří v jiném světě.
Inuité se tak nevyhýbají ani sebevraždám, představuje pro ně očistný účinek. Příkladem je příběh, kdy stařena, která dlouho neslyšela o synovi, který cestoval, a po půl roce zjistila, že se ztratil (a pravděpodobně i zahynul) na moři v kajaku. Nemohla však již očekávat, že se o ni budou příslušníci kmene dále starat, a tak vysekala díru do ledu a utopila se, aby se mohla v duchovním světě potkat se svým synem, dozvídáme se v kapitole Náboženství a mytologie bakalářské práce autorky Kateřiny Víchové s názvem Pohřební ritus paleoinuitských a současných inuitských kultur, kterou obhájila na Přírodovědecké fakultě Ústavu antropologie na Masarykově univerzitě v Brně.
Místo odpočinku inuitských duší
Celkem se rozlišují tři místa, kam se duše odeberou po smrti – nebe, podsvětí ležící bezprostředně pod zemí a další podsvětí, které leží velmi hluboko pod povrchem země.
Nebe a hluboké podsvětí pro „hodné“
Podle Kateřiny Víchové přízraky šamanů nebo lidí, kteří zemřeli při nehodě, násilí nebo na vyhladovění, odejdou do země hojnosti na nebesích.
Přízraky lidí, jež zemřou přirozenou smrtí, odejdou do hluboké podzemní země mrtvých. Jsou tam také přízraky zvířat a každý druh žije ve své vlastní vesnici a obývají domy jako lidé na zemi. Štěstí se dočkají na nebesích i ve skutečném, hlubokém podsvětí. Těší se tam z bohatého a radostného života. Zajímavé je, že roční období jsou tam přesně opačná, než na zemi.
Na úvod do inuitské mytologie se můžete podívat v následujícím videu:
Provinilci těsně pod povrch země
Avšak v podsvětí, umístěné bezprostředně pod povrchem, vládne hlad a zoufalství. Tam se dostanou ti, kteří se nějak provinili proti tabu, i nevalní lovci. Přízraky spoléhají na obětiny jídla, vody a oblečení, které jim darují jejich příbuzní na slavnostech, věnovaných mrtvým. Dokonce i přízraky v zemi hojnosti mohou být potěšeny připomenutím jejich identity, doprovázené dary na těchto slavnostech, popisuje dávné chápání Inuitů autorka práce.
Hrstka lidí by se měla cítit po smrti nepříjemně. Jedná se převážně o zloděje, kteří kradli ostatním obyvatelům vesnice, o čaroděje či špatné šamany, čarodějnice a lidi, kteří provozovali zakázané zvyky, porušující rovnovážný chod rodiny a společnosti.
Odřezání svalstva, aby se nemohl vrátit
Věří se, že někdy přízraky zlých lidí, stejně jako přízraky zvířat, se vrátí a straší v blízkosti místa, kde jsou pohřbeni. V historii inuitské kultury bylo svalstvo na rukou a nohou mrtvého, který měl během života špatnou pověst, odřezáno, aby se předešlo navrácení jeho přízraku do těla a nočnímu bloumání v podobě démona. Během svojí cesty z hrobu si přízrak s sebou bere všechny nástroje uložené v hrobě společně s obětinou jídla a vody. Těmito zásobami se živí během své cesty do světa mrtvých, dokresluje podstatu posmrtného života tzv. arktických indiánů autorka bakalářské práce Kateřina Víchová.