Parazité vyčnívají z těla ryb a nafukují se jejich krví jako balón. Delikatesu Inuité trhají a jedí zasyrova
Foto: Public domain (neznámý autor), Wikimedia commons
Obyvatelé nejsevernějších končin naší planety, Inuité (Eskymáci), si pochutnávají na parazitických buchankách. Tito korýši se zavrtávají hluboko do těla ryb nebo velryb. Parazit prý díky hostitelově krvi chutná sladce.
Zadní část parazita vyčnívá z těla hostitele a jako balón se nafukuje krví, kterou buchanka saje. Inuité šťavnaté vnější částí trhají z ulovených ryb a jedí je zasyrova. Ryby i velryby, které žijí ve stejně nehostinných krajích jako Inuité, totiž trpí přítomností tvora s latinským názvem Lernaeocera branchialis, česky pak buchanka. Jak jsme již psali v úvodu, korýš, příbuzný rakům a krabům, se zavrtává do rybího a velrybího těla, jeho část však vyčnívá z hostitele ven a jako podlouhlý balonek se nafukuje krví, kterou parazit saje. Inuité šťavnaté vnější části buchanky z těl ulovených ryb trhají a syrové je pojídají. Prý chutnají sladce…
Podle webu Rybolovnorsko.cz je výrazným zástupcem členovců parazitujících nejčastěji u tresky obecné cizopasná buchanka Lernaeocera branchialis, která se ukrývá v žaberní dutině ryb. Snadno ji však odhalíme pouhým pootevřením skřelového víčka ryby a nahlédnutím mezi žaberní oblouky. U infikované tresky se nám naskytne pohled na krvavě rudý vakovitý útvar velikosti tří až čtyř centimetrů, pokroucený do tvaru písmene S, z něhož se vine dvojice prstýnkovitě stočených provazců obsahujících stovky vajíček, vysvětlují autoři článku S parazitologem na rybách Jana Bulantová a Tomáš Macháček (oba z Katedry parazitologie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy) ve spolupráci s rybářským průvodcem Ladislavem Buštou.
Přední část parazita mizí hluboko ve tkáni pod žaberními oblouky, kde je cizopasník zakotvený pomocí parůžkovitých výběžků, mezi kterými se nachází také ústní otvor. Ten je v bezprostředním kontaktu s aortou, srdečním násadcem, nebo i přímo se srdcem, čímž si parazit zajišťuje neomezený přísun potravy – rybí krve.
Autoři odborného článku dále vysvětlují, že u jedné ryby najdeme většinou pouze jedinou dospělou samici lerneocery, výjimečně jich může být i více (pozorované maximum 5 ks/rybu). Co je na tomto parazitovi neobvyklé, je jeho vývojový cyklus. Probíhá totiž na dvou hostitelích. Mladá stádia se vyvíjejí na platýzech nebo hranáčích, kde se paraziti i páří. Oplozené samičky se poté vydávají hledat dalšího hostitele – tresku obecnou, u které zakotví v žaberní dutině, rostou do své definitivní podoby a produkují vajíčka. Pokud dojde k úhynu dospělé samice lerneocery, krček i s kotvou zůstávají ve tkáni po dlouhou dobu a pozůstatky parazita je tak možné pozorovat v podobě nažloutlého křehkého kornoutovitého útvaru mizejícího pod žaberními oblouky.
Protože jde o poměrně velkého krevsajícího parazita, není překvapivé, že byl prokázán negativní vliv parazitů na hostitele, zvláště pak při vícenásobné infekci. Pro člověka však tento striktně rybí parazit nepředstavuje žádné nebezpečí a často je bez povšimnutí spolu s rybí hlavou, skeletem a vnitřnostmi vyhozen zpět do moře, uzavírají své poučení autoři článku S parazitologem na rybách. U původních obyvatel arktických končin se ale tento parazit těší velké oblibě, rozhodně hlavu ryby ani samotného krvelačného cizopasníka nevyhazují, naopak - zkrátka sladká pochoutka jak má být.