Inuité své děti neodkládají jako my, naopak, učí je zodpovědnosti k rodu a povinnostem. Všechny jsou milovány, některé ale milovanější
Foto: Public domain (neznámý autor), Wikimedia commons
Inuitské děti jsou považovány nejen za přínos pro společnost, ale představují také bezbřehý ventil náklonnosti jak pro své rodiče, tak pro ostatní dospělé, s nimiž přicházejí do styku, a to ve společnosti, která jinak projevování emocí neschvaluje.
„Inuité děti velmi milují," informuje publikace The Inuit Way, „milují do té míry, že domácnosti, které nemají děti, jsou považovány za nešťastné a chladné". Tato hluboká láska a náklonnost k dětem představuje jeden ze základních prvků inuitské výchovy: ať jsou některé metody jakkoli drsné, dětem je vždy dáváno najevo, že jsou milovány, což jim dává „hluboký pocit pohody a bezpečí". "Děti by měly vědět, že jsou milovány," tvrdí inuitská žena Ottokie, neboť „jakmile dítěti projevujete čistou, bezpodmínečnou lásku, aniž byste na ně kdy zvýšili hlas, aniž byste je fyzicky týrali, krásně roste", píše Terezie Kalčíková ve své bakalářské práci Inuit Pattern of Childrearing (Inuitský model výchovy dětí), kterou napsala při studiu na Katedře anglistiky a amerikanistiky Masarykovy univerzity v Brně.
Všechny jsou milovány, některé ale milovanější
Nicméně je třeba říci, že i když jsou všechny děti u Inuitů velmi milovány, ne všechny jsou milovány stejně: není neobvyklé, že Inuité mají jedno oblíbené dítě a upřednostňují ho před ostatními. Publikace The Inuit Way vysvětluje, že o těchto dětech se mluví jako o „trochu více milovaných" nebo jako o dětech, které jsou „obzvláště k zulíbání". Jakkoli je tedy náklonnost Inuitů ke všem dětem velká, některé z nich jsou milovány o něco více a jsou upřednostňovány před ostatními.
Učení zachování rodu odmala
Kromě náklonnosti, která je jim vyjadřována, je inuitským dětem také ukazována důležitost, kterou představují pro zachování svého rodu; je jim dáváno najevo, že když vyrostou, očekává se od nich, že „budou i nadále poskytovat cennou pomoc při udržování domácnosti a pomáhat podporovat své rodiče v jejich stáří". Děti mohou tento význam svého přínosu pro společnost zažít již ve velmi mladém věku, protože jsou jim, jakmile je to možné, svěřovány poměrně důležité úkoly a očekává se od nich, že budou pomáhat a podílet se na aktivitách rodinného života. Integrace dětí do světa dospělých však není jen otázkou pomoci a užitečnosti.
Děti všude s sebou a svobodné rozhodování
Podle autorky práce inuitské děti nezůstávají stranou, ani když se dospělí sejdou; málokdy jsou z jejich společnosti vyloučeny. Obecně panuje názor, že děti nejsou něco méně než dospělí, jsou jen méně zkušení. Úkolem dospělých je tedy podělit se s nimi o zkušenosti, které oni mají a které dětem chybí, a ukázat jim, jak žít. Znamená to také, jak je popsáno ve zmiňované knize The Inuit Way, že pokud existuje oblast, ve které je dítě schopno rozhodovat samo, rozhodnutí zůstane na něm. „Nebylo by považováno za vhodné říkat dítěti, co má dělat, protože by se to rovnalo rozkazování staršímu nebo jinému dospělému, čímž by se porušilo důležité společenské pravidlo v inuitské kultuře". Inuitské děti nejsou vyloučeny ze světa dospělých, naopak, jsou povzbuzovány, aby v něm byly přítomny a aby v míře pro ně možné převzaly odpovědnost za svůj život, uzavírá tuto kapitolu Terezie Kalčíková.