Inuitské tradiční tetování: Při prošívání lidské kůže šlachou a směsí tuhy a moči tatérky vylizovaly krev přímo z ran
Foto: Public domain (neznámý autor), Wikimedia commons
Specialistkami na tetování byly starší ženy. Díky svým dlouholetým zkušenostem s propichováním kožek a kožichů dokázaly tatérky precizně „šít“ i lidskou kůži. Ne náhodou nazývají sibiřské národy tetování slovem „šitie“.
Kromě tetovaných mumií patrně z 15. století – o kterých jsme psali v našem článku Jak nález mumie zaživa pohřbeného miminka pomohl k objevení dávného inuitského tetování – jsou známi i takto krášlení Eskymáci ze dvou století následujících, popisuje tradici tetování Martin Rychlík ve své dizertační práci s názvem Dějiny tetování: Setkání postmoderny s archaismem v kultuře tzv. Modern Primitives zpracovanou na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, Ústav etnologie.
PhDr. et Mgr. Martin Rychlík (1977) je český etnolog, historik kultury a vědecký novinář. Autor knih o dějinách tetování či vlasů.
Ve zprávě cestovatele a objevitele Sira Martina Frobishera (1535–1594) z roku 1576 stojí: „Ženy jsou ve tvářích poznačeny pruhy modré směrem k bradě a kol svých očí… Též, některé z žen jejich, poškrábány mají obličeje souměrně v oblasti brady, lící a čela, a i na svá zápěstí nanášejí barvu, jež má odstín tmavě azurový,“ uvádí kapitolu o tetování obyvatel Arktidy dr. Rychlík.
A pokračuje: „O století později, v roce 1654, byla čtveřice domorodců unesena z Nuuku do norského Bergenu, kde byli portrétováni. Obě ženy měly na tvářích vypíchány již známý typ čar. Tento nejstarší známý obraz Inuitů doplňuje ve fondech dánského Národního muzea taktéž portrét Marie z Paamiutu z roku 1753, na němž je dobře patrné tetování brady i linky na obou zápěstích.“
Tatuáž Inuitů podrobně zmiňují i renomovaní etnografové z doby pozdější. Například legendární Franz Boas, zakladatel americké kulturní antropologie, ve své první monografii z roku 1888 píše: „Ornamenty na hlavě jsou časté a někdy i krásně vyvedené. Ženy mají ve zvyku zdobit svá líce tetováním. To je konáno, jakmile dosáhnou dvanácti let věku protahováním jehly a nitě pokryté sazemi pod kůží nebo propichováním tetovacími nástroji, zanášené body užívají v obou případech stejné substance, jež je míšeninou šťávy z Fucusi a sazí, nebo se střelným prachem, který tak dodává modrou barvu. Obličej, paže, ruce, stehna a prsy jsou tělesnými částmi obecně tetovanými.“ Ženská tvář byla tetována různými druhy čar; stejným stylem a drobnými ornamenty se běžně tetovaly ruce.
I Češi si všimli
Jak si na základě studia národopisné literatury povšiml i S. K. Neumann, popisuje Rychlík, tetování bylo dívkám přidáváno podle tzv. věkových stupňů; některé Inuitky dostávaly své stálé ozdoby až po první menstruaci. Takový důkaz, spjatý s iniciačním rituálem přechodu, není mezi „primitivními“ národy nijak ojedinělý. Podle jedné teorie byly takřka všechny ženy Inuitů tetovány na bradě proto, aby byly při nepřátelských útocích za rozbřesku rozpoznány a ušetřeny masakru coby velmi cenná a žádaná „komodita“ zmrzlého severu. U jednoho kmene Beringovy úžiny měly čáry na bradě sociální smysl: místní se domnívali, že dáma, která se příliš směje, bude mít linky rozpité a pokřivené, naopak vážná, těžce pracující žena si udrží svou ozdobu rovnou.
Vražedná tetováž mužů – lovců
Podle Martina Rychlíka, ač mělo eskymácké tetování u žen výsadní postavení, neznamená to, že by se vyhnulo jejich mužům – zdatným lovcům. Ti si na svá těla pořizovali tetování jako doklady prvního úspěšného zabití tuleně, mrože, polárního medvěda nebo velryby. Tato „vražedná tetováž“, na ostrově St. Lawrence nazývaná kakileq, sestávala z drobných teček umístěných různě po těle: na ramenou, kolenech, loktech, zápěstích nebo kotnících. Získané obrazce měly v budoucnu plnit i ochrannou funkci a zabránit zranění těchto partií.
Tetování jako magická vábnička
Z hlediska magie sloužilo zdobení aljašských Inuitů k okouzlení úlovku, k „přivolání velryb blíže k lodi, a aby se zvíře stalo poddajnějším a lépe se harpunáři zasahovalo“. Zvykem bylo také vytetování velrybích vábniček v koutcích úst.
Tetování jako léčba
K léčbě bolesti či zlepšení zraku sloužily na principu kontaktní magie příčné linky přes víčka. Někteří Inuité rovněž věřili v jisté akupunkturní souvislosti mezi kožními body a orgány v těle. Účel tatuáže byl vesměs preventivní. Jen ve výjimečných případech tetoval přímo léčící šaman: kupříkladu malý kroužek na hrudním koši měl dodatečně vyléčit potíže se srdcem a zahnat zlé síly.
Jehly, nitě a barvy s přídavkem očistné moči
Jak píše Martin Rychlík, u Eskymáků se užívalo kostěné nebo později i kovové jehly, jíž byla do vzniklé rány opakovaně zatažena niť ze šlach obarvená směsicí sazí či grafitu – „...jako tetovací barva se používá i tuha, proto je tento nerost také eskymáckým obchodním artiklem.“ Do směsi se přidával olej či moč. Ta měla údajně očistný účinek. Tetování bylo obvykle vytvářeno volně, takříkajíc bez předlohy, jen výjimečně si je umělkyně na kůži předkreslila. Celý proces vyžadoval několik tatérských sezení.
Krev z ranek je „léčivá“
Antropolog Lars Krutak, jenž pobýval u Inuitů z ostrova St. Lawrence, popsal, jaké tu měla krev z tetování domnělé léčebné účinky. I proto ji ženy tatérky někdy vylizovaly přímo z rány. „Jedna umělkyně, která prošívala kůži, si občas líznula krve, protože to pomáhá a je to dobré na oči.“
Pro krásu i smrt a pohřební zdobení
Samotná operace byla extrémně bolestivá, což platí i pro regeneraci tetovaného místa. Následné otoky a opuchliny končily v řadě případů velmi těžkou infekcí a nezřídka i smrtí. Na Aljašce bylo praktikováno též pohřební tetování – nafluq, které mělo ochránit jak ducha samotného zemřelého, tak i vynašeče mrtvého před negativním spirituálním útokem. Tatuáž sloužila rovněž na posmrtné cestě k odlišení muže a ženy, popsal poutavě Martin Rychlík ve své dizertační práci z roku 2011 s názvem Dějiny tetování: Setkání postmoderny s archaismem v kultuře tzv. Modern Primitives.