Jak se bavili naši rodiče: Za socialismu se jezdilo na chaty i chodilo na diskotéky, zájezdy do zahraničí byly výjimečné
Foto: lukeruk / Depositphotos
Jak se žilo za socialismu? Přestože režim byl přísnější, než jak je tomu dnes, nedostatkem zábavy se rozhodně netrpělo. Na televizi se příliš nedívalo, spousta domácností ji navíc nevlastnila. Jak se tedy mladí i postarší lidé bavili?
Na dovolené do zahraničí jen občas, ubytování často v domovech přívětivých lidí
Výběr zájezdů rozhodně nebyl nijak velký a nepořádaly se často, nicméně i tak byli lidé rádi, že se mohou podívat do zahraničí. Kdo chtěl, mohl si jezdit na chatu či stanovat, ovšem na výlet do vzdálenějších destinací se čekalo pěkně dlouho.
Ti z nás, kteří toho zažili více než jiní, si jistě vzpomenou, jaká to byla nádhera, když se dozvěděli, že mohou jet na výběrový zájezd. Odboráři je pro lidi dostávali pravidelně, ale většinou si je rozebrali mezi sebou.
Když už jste se do zahraničí dostali, místní se o vaši zábavu bohatě postarali. Výlety byly poučné, obzvláště ve slovanských zemích, neboť nebylo třeba učit se místní jazyk, abyste obyvatelům porozuměli. Spousta lidí totiž cizími jazyky nemluvila, kromě ruštiny, která byla jazykem povinným.
A když už vás někdo pozval k sobě domů, čím se platilo za přespání? Nedostatkovým zbožím. Například v Bulharsku nebylo ojedinělé, že si hospodyňka vyžádala vaše punčocháče či jiné oblečení, které v této zemi bylo raritou. Vy jste ušetřili, pouze jste se zbavili několika kusů oblečení.
Povinné ozdravné pobyty, ale…
Nebyly vlastně tak povinné, jak se nyní traduje. Pravdou zůstává, že doma stejně nebylo co dělat, tak proč by si lidé nezajeli na ozdravný pobyt? Sice pravda, že zájezd byl do určité míry povinný, avšak léčebné procedury již nikoli. Pokud jste žili v době komunismu a nechtěli jste se jít ozdravovat, nikdo vás nenutil procedury podstoupit.
Za zábavou na diskotéku, vedl Michal David a Karel Gott
Zprvu se lidé bavili doma, vymýšleli různé akce, většinou se spokojili s deskovými hrami, dospělí si otevřeli pivo či víno. A poté přišla diskotéka.
První diskotéka v Praze se otevřela roku 1967, a ačkoli mládež byla zpočátku skeptická k tomu, že by měla tancovat před takovým množstvím dalších lidí, brzy se otrkala a zábava mohla začít. Lidé na diskotéky chodili rádi. Vstupné se v tomto roce pohybovalo mezi třemi a pěti korunami. Napřed si pouze povídali nebo směle stáli u baru, ale poté chodili převážně tancovat.
Hlavními interprety, kteří zde vyhrávali, byli Michal David a Karel Gott, nechyběl ale ani Standa Hložek či Elvis Presley. Postupně bylo možno zaslechnout i Michaela Jacksona či Hanu Zagorovou. V posledních letech socialismu se staly oblíbenými převážně italské kapely.
A jak se docílilo toho, že lidé se odvážili tancovat před ostatními? To je velmi jednoduché. Byla vyhlášena taková soutěž, první tři páry, které zatancují, budou mít příští vstup zcela zdarma.
Průvod na prvního máje
Komunistické tradice se pojily se zábavou, zejména s průvody. Většinou se dohodlo několik obcí na společných oslavách, lidem byly rozdány vlajky a plakáty. Povinné to bylo pouze pro děti, které měly povinnou školní docházku. Avšak bylo zde možno zahlédnout nespočet stánků, které prodávaly věci většinou těžce sehnatelné, například banány a jiné tropické ovoce.
Dalším průvodem byl lampionový průvod, který se na mnoha místech republiky, společně s oslavami prvního máje, pořádají dodnes. Většinou je to záležitost vesnic.
Nezřídkakdy se stalo, že si lidé přišli zazpívat oblíbené komunistické písně. Šlo spíše o setkání nadšenců, kteří se chtěli pobavit než o povinné průvody.
Rebelové poslouchali Karla Kryla, ale hlavně potichoučku
Karel Kryl, jak je známo, byl zarytým odpůrcem režimu. Pokud jste chtěli jeho album, museli jste počkat, až se někdo vrátí ze zahraničí (a má to štěstí, že u něho alba nenajdou). Fungovalo to většinou tak, že Čechoslováci v zahraničí obdrželi několik desek, které měli za úkol rozdat několika dalším lidem v Československu. Selekce oněch rebelů byla důkladná, napřed se pochopitelně zjišťovalo, kteří lidé jsou skrytými odpůrci režimu.
Každý, kdo se bavil poslechem písní Karla Kryla, tak činil opatrně, rozhodně tato hudba nevyřvávala na celou ulici. Za poslouchání tohoto interpreta totiž hrozilo vězení za vzdor proti režimu.