Jan Lukeš napsal několik knih a vymyslel 16 jazyků. „Český Tolkien“ dožil život v blázinci
Foto: David S. Soriano / Creative commons, CC-BY-SA
„Hlavo má, hlavo, proč jsi chorá? Proč výhosť dala jsi myšlénce? (...) Já vím, že už jsem pro blázinec zralý, a z poloviny ještě nejsem kmet.“ Napsal o sobě geniální, avšak zapomenutý český spisovatel, lékař, hudební skladatel a vynálezce Jan Lukeš.
Lukeš jako lékař
Jan Lukeš se narodil 12. července 1912 na Královských Vinohradech do rodiny berního oficiála Františka Lukeše a jeho ženy Heleny. Vystudoval lékařství na Karlově univerzitě a promoval v roce 1938. Poté pracoval na dermatologické klinice v Praze a v řadě dalších nemocnic po celé zemi. V roce 1945 byl zatčen a hospitalizován na psychiatrii, kde mu byla diagnostikována paranoidní schizofrenie. V dnešní době je však jeho diagnóza považována za spornou.
Lukeš jako blázen
Posléze střídal dělnické profese. V roce 1952 byl zbaven svéprávnosti. Následujících 15 let žil z nízkého invalidního důchodu a intenzivně tvořil. Přilepšoval si prodejem rukopisů profesorovi Jaroslavu Stuchlíkovi, po jehož smrti v roce 1970 se nechal hospitalizovat v Bohnicích. Poslední léta dožil v domově důchodců pro duševně choré v Terezíně, kde zemřel 25. srpna 1977 ve věku 65 let.
Lukeš jako „český Tolkien“
V popředí jeho tvorby stojí jeho vícesvazkové science fiction romány. Většina jejich děje se odehrává na planetě Thetis, kde je hlavním jazykem iškovština. Autor dílo doplnil detailními mapami tamního světa, jeho mytologií, historií a národy včetně jejich 16 jazyků (kimbelština, ryšština, kvádština, ...). Nejvíce propracoval iškovštinu, jejíž 5 000 hesel zpracoval do česko-iškovského slovníku. Do téhož jazyka také přeložil jedno ze svých dramat Cirkus Warwick (Znáwjů Warwick), část botanické příručky, pasáže z evangelia a vysokoškolské matematiky.
Lukeš jako básník a dramatik
Od mládí psal poezii pod pseudonymem Karel Osten. Věnoval se také esejím, dramatu, ... Je autorem vyznání Můj mír, který je opakem Hitlerova díla Mein Kampf (Můj boj). V duchu své ideologie „paxismu“ rozvěsil po Praze letáky a na Boží hod roku 1945 svolal do katedrály sv. Víta shromáždění svých ideologických sympatizantů. Mírový puč se však nekonal a místo toho byl Lukeš zatčen a odvezen na psychiatrii. Některá svá díla nedokončil, jiná se ztratila. Mnohé však bylo objeveno v pozůstalosti prof. Stuchlíka. Knižně vyšla jeho sbírka básní Dekadentův lós, prozaické dílo Z knižnice iškovské kultůry a autobiografie Můj život v hudbě.
Lukeš jako hudební skladatel
V 90. letech bylo ve sklepení bohnické léčebny objeveno 38 Lukešových oper, 13 symfonií, dvě mše a jedno rekviem. Psycholog a kulturolog Hynek Borecký, který Lukešovo dílo znovuobjevil k jeho skladbám podotkl: „Psal je způsobem, který je pro odborníka těžko čitelný, nebo se nenašli tací, kteří by byli ochotni s jeho notací zápasit.“ Z jeho symfonií je nejpozoruhodnější jedenáctá Bellica (Válečná), jejíž úderná melodie je zkomponována pro 12 tympánů, 6 bubnů, 8 pušek, 3 kulomety a poplachovou sirénu. Nejslavnější jeho operou je Úderka, věnovaná prezidentu Gottwaldovi. Před inscenací opery v Národním divadle jsou však odhaleny její parodické rysy. Lukeš díky své diagnóze zůstal nepostihnut.
Lukeš jako vědec a vynálezce
Lukeš psal také vědecké práce o snech, dějinách medicíny, matematice, fyzice, filozofii a psychologii. Jeho vynálezy jako například mumifikace mrtvol pomocí vodního skla nebo využití blesku k výrobě zlata jsou považovány spíše za ironii.