Jednovaječná dvojčata, která přežila Osvětim: Bratři Jiří a Josef Fischerovi byli malí, Anděl smrti si je nechával na později
Foto: konrad.kerker / Depositphotos
Doktor Mengele byl v Osvětimi obávaný kvůli svým extrémně sadistickým praktikám. Avšak díky tomu, že některé vězně nechával povyrůst, tyto hrůzy přežili dva čeští bratři židovského původu – Jiří a Josef Fischerovi.
Původ
Tito bratři se narodili 7. ledna 1936 v České Třebové. Měli ještě starší sestru Věrku, ta však takové štěstí neměla a společně s jejich matkou byla 12. 7. 1944 popravena nacisty. Jejich otec, který pracoval jako železniční úředník, zemřel o tři roky dříve, v roce 1941. Když ještě všichni žili, rodina se přestěhovala do Přerova. Bydlela tam teta obou hochů. K tomuto kroku se uchýlili, protože v České Třebové neměli na výchovu tří dětí vhodné podmínky. Když bratrům byly tři roky, rozhodlo se, že pojedou do Nesovic, dávného domova jejich otce. Jeden z bratrů, Jiří, dnes vzpomíná na radost z toho, že budou ukryti před nebezpečím. Tehdy již vznikl Protektorát Čechy a Morava a podmínky pro židy nebyly přívětivé.
Otec byl roku 1940 odvezen k výslechu přímo ze zaměstnání a o rok později přemístěn do koncentračního tábora Dachau. Od té doby o něm neslyšeli až do roku 1946, kdy obdrželi úmrtní list. Bratři mezitím žili na vesnici u příbuzných a vedli spokojený život plný radosti. Jednoho dne jim teta, dle tehdejšího nařízení, přišila Davidovu hvězdu na oblečení. Byli tak zaneprázdněni spokojeností, že se ani nezeptali, proč tomu tak bylo.
V osmi letech v Osvětimi
Napřed sice žili v Terezíně, ovšem tam byla velká volnost a bratři byli zanedlouho převezeni do nejobávanějšího koncentračního tábora ve městě Osvětim. V osmi letech bratři zjistili, že odjíždějí do Osvětimi v Polsku. Pouze kvůli mladému věku, ale ne tak mladému, aby si je doktor Mengele vybral na smrtelné pokusy, přežili a 27. ledna 1945 byli osvobozeni od neblahého osudu.
Oba si v koncentračním táboře vytrpěli dost. Pan Jiří, který je se svými vzpomínkami sdílnější než jeho bratr, poskytl médiím rozhovor o tehdejších hrůzách v táboře, ale nikdy nepřijal pozvání na různé akce, kde všem líčil, co s bratrem prožil. Po válce si změnil příjmení na Fišer.
Osvětim očima Jiřího Fischera
Z Terezína se několikrát pokusili utéci, ale nechtěně, vždy se vrátili zpět. Neobešlo se to bez následků. Pan Jiří vzpomíná, že ačkoli museli pracovat, byla to procházka růžovým sadem oproti tomu, co je čekalo, když dorazili do Osvětimi.
Ačkoli v tomto koncentračním táboře strávili pouhý rok, poznali, že život dokáže být krutý. Měli tam takový hlad, že jedli bramborové slupky, když jim byly nabídnuty. Děti tam nebyly pouze z Polska a Protektorátu, ale také z jiných států. Sbíraly se všechny, zdravé i nemocné, velké i malé.
Rodiče, kteří přijeli se svými dětmi, jim zoufale sháněli vitamíny, avšak nacisté všechno ovoce sebrali a umístili do svého skladu. Bratři se do skladu pokusili vloupat, což málem vedlo k jejich smrti a od dalších pokusů upustili. V rychlosti však sebrali krabičku cigaret, kterou mezi vězni směňovali za chleba a čokoládu. Každý den procházeli kolem poházených mrtvol a naděje je postupně začínala opouštět. Ačkoli si je vzal na starost sám doktor Mengele, a byli tudíž lépe živení, nebylo o co stát.
Osvobození nebylo lehké
Bratři byli osvobozeni v zimě. Jakmile k osvobození došlo, byli odvezeni společně s ostatními vězni na otevřených korbách, kde silně profukovalo. Pan Jiří pevně věří, že tato doba byla zodpovědná za jeho revma a artrózu. Podmínky osvobození byly strašlivé, oba bratři však byli šťastní za to, že tu hrůzu už nemusejí trpět. Zachránci je vysadili v Košicích, kde získali nový domov v podobě dětského domova. Žili v něm od února do září, poté si pro ně přijel strýc. Do té doby je stále trápil velký hlad.
Opět doma
Starosti trochu odpadly, trauma však zůstalo. Pan Jiří vysvětluje, že jak dlouho nejedl, některé potraviny se v něm špatně tráví. Dodnes proto nejí maso a trvalo mu dlouho, než přešel z obyčejného mléka na ovoce. Buchty mu naopak chutnají a dopřává si je i s čajem poměrně často.
Nakonec bratři začali chodit do školy a začali žít téměř normálním životem. Oba se shodnou na tom, že to, co v Osvětimi prožili, by nepřáli vůbec nikomu.