Kontroverzní královský pár nařizoval poddaným, do čeho mají smrkat. Další panovníci zašli ještě dál
Foto: Public domain (neznámý autor), Wikimedia commons
V našich zeměpisných šířkách se ještě nedávno smrkalo do látkových kapesníků. Někdo tak činí dodnes. Až do konce 18. století však končil obsah nosu převážně na prstech, na oděvu nebo v ubrusu – látkové kapesníky byly pro převážnou většinu populace cenově nedostupné.
Za papírový kapesník, jak ho známe dnes, vděčíme americkému výrobci hygienických potřeb Kimberly-Clarkovi, vývojáři trpícímu sennou rýmou, který v roce 1929 v nouzi použil papírovou utěrku jako kapesník, a dal tak vzniknout první verzi papírového kapesníku „Kleenex", který záhy následovalo německé „Tempo", popisala hyginickou potřebu, bez které si asi nedovedeme představit náš každodenní život Magdalena Langederová pro magazín Active Beauty.
Ale bílou látkou to vše začalo, alespoň z pohledu podobného použití – k utírání nosu při rýmě. Vlámský tkadlec Baptiste z Cambrai, (po němž byla mimochodem pojmenovaná tkanina batist - lehká plátnová tkanina, jinak řečená linon) vynalezl kolem roku 1300 „drapesello panetto di naso“. Jednalo se o kousek látky určené ke smrkání, který se stále nosil v malém pouzdře na opasku. O něco později se tato tkanina objevila jako „fazzoletto" v rukách aristokratů, kteří s ní chodili na své oblíbené vycházky.
Výsada vládců, jinak...
Zejména v období renesance, ale i daleko později, se stal malý kapesníček feudálním módním doplňkem a symbolem postavení - vyrobený z luxusního hedvábí, zdobený krajkou a protkaný zlatou nití. Královny a císařovny v dobách baroka, ale i v novověku, jako např. Marie Terezie a Alžběta Bavorská, se rády nechávaly zobrazovat se vznešenými kapesníčky, které už nebyly tolik určené ke smrkání. Prostý lid měl v té době kapesníky zakázané. V 15. století šel osmanský sultán Mehmed II. Fatih dokonce tak daleko, že nechal popravit všechny muže nízkého postavení, kteří u sebe bez povolení nosili jeden z těchto malých kapesníčků.
Nikdo nemá větší než já
V 18. století nosilo mnoho lidí kapesník jako symbol svého postavení. Kapesník byl považován za jednu z nejcennějších památek a předával se mladší generaci. Byl pak nejen opakovaně používán, ale často začleněn do oděvu jako kus látky. V důsledku toho brzy vzniklo mnoho různých verzí: obdélníkové, velmi dlouhé, kulaté, velké, trojúhelníkové, malé. Čím větší byl kapesník, tím důležitější byl jeho nositel. Všechno bylo možné a všechno bylo dovoleno!
Kapesník byl velmi oblíbený i na dvoře francouzského krále Ludvíka XVI. Jeho manželka, Rakušanka královna Marie Antoinetta, byla ikonou stylu své doby. Jako průkopnice módy se dokonce nechala portrétovat v „Chemise a la Reine“ neboli šatech zvaných krátce „chemise“, což v překladu znamená „královnino spodní prádlo", což byl v té době obrovský skandál!
Protože se rozmařilá vládkyně, jinak dcera císařovny Marie Terezie a Františka I. Štěpána Lotrinského, ráda obklopovala krásnými věcmi, tato nejednotnost moderních kapesníčků se jí nelíbila. Také chtěla za každou cenu zabránit tomu, aby někdo vlastnil větší kapesník než měla ona sama a tak její manžel, král Ludvík XVI., v roce 1785 nařídil, že všechny strany kapesníku musí být stejně dlouhé. A v tomto čtvercovém tvaru se látkové i papírové kapesníky vyrábějí dodnes, uvádí Magdalena Langederová.