Každý zná příběh jeho potopení. Málokdo ale ví, jak vznikla myšlenka k postavení Titaniku

Vzpomínka na stavbu legendárního zaoceánského parníku Titanic je možná ještě velkolepější než jeho tragický osud při první cestě přes Atlantik. Tento příběh však na rozdíl od katastrofy zná jen zlomek lidí.

Vše začalo večeří

Roku 1907 se zástupci loďařských společností Harland and Wolff a White Star Line sešli na přátelské večeři, jejíž cílem však nebylo pouze nasytit své žaludky, ale také vyřešit problém s konkurencí. Plavby přes oceán totiž postupně začala ovládat společnost Cunard, která se svými loděmi Lusitanií a Mauretánií nastavila novou laťku luxusní námořní dopravě. William J. Pirrie, zástupce firmy Harland and Wolff, předložil svému společníkovi, Josephu B. Ismayovi, návrh na flotilu tří lodí – Olympic, Titanic a Gigantic (později Britannic) – která se měla stát novou královnou na vlnách Atlantiku.

Zrození legend

Netrvalo dlouho a z malůvek na papíře se stal skutečný projekt, který začala továrna firmy Harland and Wolff realizovat. Den co den zde od rána do večera pracovalo více než 15 000 dělníků, kteří postupně budovali legendární kolosy. Samotnému Titaniku pak bylo přiřazeno 3 000 pracovníků. Lodě Titanic a Gigantic byly stavěny přibližně ve stejnou dobu, a kýl zaoceánského parníku tak spatřil světlo světa 31. března 1909.

Thomas Andrews, hlavní konstruktér společnosti, který na stavbu dohlížel, byl na své dílo patřičně hrdý. Jedné noci v roce 1910 prý přivedl do loděnice svou těhotnou ženu, aby se jí pochlubil. Nad hlavou jim tedy zářila Halleyova kometa.

Nepotopitelný

Titanic během své stavby narostl do úctyhodné délky 269 metrů, což z něj učinilo největší loď na světě. Stavitelé a inženýři se přesto domnívali, že se loď udrží na hladině i po případné nehodě. I sám kapitán později prohlásil, že si nedokáže představit žádný scénář, při kterém by se tak moderní loď mohla potopit. Časopis Shipbuilder pak Titanic během recenzování prohlásil za nepotopitelný.

Slavnostní odhalení a spuštění na vodu

V květnu 1911 se Pirrie, Ismay a další mecenáši společnosti White Star Line připojili k davu asi zhruba stovky tisíc lidí, kteří sledovali, jak Titanic sklouzává na dřevěných ližinách do řeky Lagan. Práce však nebyly zdaleka u konce. Trvalo ještě téměř rok, než byla loď připravena pojmout své první pasažéry.

V průběhu roku 1911 a 1912 tak byly vztyčeny všechny čtyři komíny a došlo k postupnému vybavení všech místností a kajut. Luxus byl cítit prakticky na každém kroku. Nechyběl zde například vyhřívaný bazén, turecké lázně, tělocvična či řada kaváren.

Loď poté úspěšně prošla námořními zkouškami a obdržela osvědčení od britské obchodní rady. Nic tedy nebránilo tomu, aby vyrazil na svou velkolepou pouť. V kontextu velkoleposti, která celou stavbu i přípravy na plavbu doprovázela, na jaro roku 1912 napadlo jen málokoho, že první cesta parníku Titanic na širé moře bude zároveň i jeho poslední.