Alexander Dubček: Československý politik slovenské národnosti, hlavní osobnost pražského jara 1968
Foto: Fortepan/Szalay Zoltán / Creative commons, CC-BY
Když v roce 1989 padl komunistický režim, existovali dva kandidáti na prezidenta nově svobodné Československé republiky. Jen jeden z nich ale považoval svoji kandidaturu za něco, na co má přirozené právo. A Václav Havel to nebyl.
Mládí Alexandra Dubčeka
Dubček se narodil v roce 1921 v malé slovenské obci Uhrovec. Již v dětství byl silně ovlivněn názory svého otce, tesařského mistra. Ten v mládí pracoval v USA, kde se z něj stal přesvědčený komunista. Když byly malému Alexandrovi čtyři roky, rodina s ním odcestovala do Sovětského svazu. Tam rodina žila až do roku 1938. Potom se vrátili do Československa, aby neztratili jeho občanství. Šlo však o dobu, která znamenala velké změny v souvislosti s Mnichovskou dohodou, okupací Čech a Moravy a vznikem Slovenského státu.
V roce 1944 se Dubček zapojil do Slovenského národního povstání. V boji byl raněn a ztratil jednoho z bratrů. Po válce pro něj bylo přirozené začít se angažovat v politice. Působit začal v různých okresních funkcích a současně vystudoval vysokou školu politickou. V druhé polovině padesátých let pokračoval ve studiu přímo v Moskvě a po návratu se stal členem Ústředního výboru KSS.
Politické působení v době komunismu
Jako člen UVKSS byl velmi aktivní a již v roce 1958 měl spor s tehdejším prezidentem Antonínem Novotným. Díky tomu došlo k určitému zbrzdění jeho kariéry, jeho hvězda začala opět brzy stoupat. V roce 1967 panoval mezi československými komunistickými špičkami ostrý spor. Na jedné straně stál Antonín Novotný, na druhé straně část ÚV KSČ. Tento spor skončil i po zásahu sovětského vedení omezením moci Antonína Novotného. Ten sice zůstal prezidentem, byla mu však odebrána funkce prvního tajemníka ÚV KSČ. Tuto funkci získal nekonfliktní Alexander Dubček.
Dubček pokračoval v reformách směřujících k určitému uvolnění poměru. Rozhodně však nebyl tvůrcem těchto reforem, přinášeli mu však popularitu u veřejnosti a tím posilovali jeho jinak nepříliš silný mandát. Současně však proti sobě popouzel konzervativní křídlo KSČ a také Sovětské vedení v čele s Leonidem Brežněvem.
V květnu 1968 jednal Dubček s Brežněvem, kde mu bylo naznačeno, že takzvané pražské jaro sleduje Sovětský svaz s velkou nelibostí. Dubček však věřil, že se mu podaří Sověty přesvědčit o tom, že Československo nechce v žádném případě opustit socialistický tábor pod vedením Sovětského svazu. Dubček o tom sám koneckonců neměl žádné pochybnosti. V žádném případě nehodlal nic z toho zpochybňovat a nelze na něj pohlížet jako na někoho, kdo chtěl Československo vyvést z východního bloku.
V noci z 20. na 21. srpna 1968 však vojska Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem vtrhla do Československa a Alexander Dubček byl spolu s dalšími funkcionáři zatčen a převezen do Moskvy. Posléze za ním vyrazil Ludvík Svoboda, aby se pokusil dojednat se Sověty dohodu. Jednání bylo nicméně zcela v režii Sovětů a Dubček, stejně jako ostatní kromě Františka Kriegela, podepsal takzvaný moskevský protokol, čímž prakticky legalizoval sovětskou invazi.
Po návratu již Dubček plnil přání Moskvy, postupně rušil mnohé z reforem a odvolával proreformní členy strany. V dubnu 1969 byl Dubček odvolán z pozice prvního tajemníka a stal se předsedou Federálního shromáždění. V prosinci 1969 ztratil i tuto funkci a krátce působil jako velvyslanec v Turecku. Poté začal pracovat v podniku Západoslovenské lesy.
Sametová revoluce a doba po ní
Listopadové události roku 1989 Dubčeka spíše překvapily. Stále byl přesvědčený komunistou a předpokládal, že se situace bude vyvíjet stejně jako v roce 1968, tedy postupnou liberalizací režimu, stále však v režii jedné strany. I když se situace vyvíjela jinak, Dubček věřil, že má jakožto hlavní postava pražského jara nárok na prezidentský úřad. Při jeho projevu na Václavském náměstí se sice dočkal aplausu, mnohem větší podporu však měl Václav Havel. Z Dubčeka se stal opět předseda Federálního shromáždění. Jeho politický vliv byl však již jen velmi malý.
Rozdělení Federace se však již nedožil. Prvního září 1992 jeho auto za hustého deště havarovalo na dálnici D1. Další dva měsíce bojoval Alexander Dubček v pražské nemocnici Na Homolce o život, 7. listopadu ale po multiorgánovém selhání zemřel. Za jeho smrt byl později odsouzen jeho řidič, který byl označen jako viník nehody.
V současnosti hodnotí historici Alexandra Dubčeka spíše jako slušného člověka, který se však dostal do situace, kterou neuměl zvládnout. Stejně tak je potřeba říct, že pražské Jaro, se kterým je spojován, nebylo jeho dílem. Je přesnější říct, že se dostal do vleku událostí, nad kterými neměl kontrolu.