Voynichův rukopis: Kniha, kterou nelze přečíst
Foto: Public domain, Wikimedia commons
Voynichův rukopis, jedna z historicky nejzáhadnějších knih. Vědci i amatéři po celém světě se jej snaží rozluštit už 500 let. Neúspěšní byli alchymisté na dvoře Rudolfa II. a nepodařilo se to ani moderním počítačům. Jaká tajemství skrývá?
Obsah rukopisu
Voynichův rukopis (česky též Vojničův) je ilustrované dílo pocházející pravděpodobně z 15. nebo 16. století ze střední Evropy. Pozoruhodné na něm je, že je napsán v zatím neznámém jazyce nebo tajném kódu. Existují ale také spekulace, že se jedná o podvrh.
Ilustrace jako z jiného světa
Rukopis obsahuje 102 pergamenů s ilustracemi, podle kterých je rozdělen do šesti tematických oddílů:
- botanika –největší část, obsahuje 113 detailně propracovaných kreseb bylin s četnými popisky, vyobrazení však nepřipomínají žádné nám dosud známé rostliny
- astronomie a astrologie – celkem 12 kreseb s uspořádáním hvězd, Slunce, Měsíce a se symboly zvěrokruhu
- biologie – podivné kresby vzájemně propletených nahých žen a jakéhosi potrubí s proudící tekutinou
- kosmologie – kresby devíti záhadných medailonů vyplněných hvězdami a jinými tvary
- farmacie – stránky obsahující kresby více rostlin spolu s různými lahvičkami
- blíže neurčené recepty
Historie rukopisu
Autorství, pozdější vlastnictví, místo vzniku a přesné stáří rukopisu je dodnes sporné. Radiokarbonová metoda určila jeho vznik někdy na počátek 15. století.
Prvním doloženým majitelem byl alchymista
Podle dopisu nalezeném mezi stránkami kodexu měl patřit císaři Rudolfovi II. (1576–1612). Císař jej údajně koupil za 600 zlatých od svého dvorního alchymisty, angličana Johna Dee, s vědomím, že se jedná o dílo Rogera Bacona (1214–1294). Důkazem může být tvrzení Deeova syna, že když byl otec v Čechách, vlastnil „knihu... neobsahující nic jiného než hieroglyfy, které věnoval jeho otec hodně času, ale nezaznamenal jsem, že jí přišel na kloub.“ Rukopis posléze měnil vlastníky.
Objeven v truhle po 250 letech zmizení
V 17. století se jej někteří učenci snažili rozluštit, ale veškeré pokusy skončily bez úspěchu. Na dalších 250 let rukopis jakoby zmizel z povrchu zemského a dodnes není známo, kdo byl jeho vlastníkem. Až v roce 1912 se dostal do rukou polsko-americkému obchodníkovi se starými knihami Wilfridu M. Voynichovi, po kterém rukopis dostal své jméno. Voynich tehdy kodex našel v truhle na jezuitské koleji v Římě, od které jej následně odkoupil.
Voynich sám toužit manuskript rozluštit, což ale nebylo v jeho silách. Proto jej nafotil a předal řadě odborníků, nikdo však text nedokázal rozluštit. Podle některých detailů v kresbách (jako např. účesy) lze však usuzovat, že rukopis vznikl v poslední čtvrtině 15. století.
Od roku 1969 je rukopis majetkem Beinecké knihovny na americké univerzitě v Yalu.
Pokusy o rozluštění
V průběhu historie rukopisu jej studovalo mnoho zkušených odborníků, vědců i amatérských kryptografů. Na konci druhé světové války se jím dokonce zabývali kryptografové z americké armády, kteří ve volném čase šifrovali staré texty. Rozluštili vše až na Voynichův rukopis.
Kdo rukopis sepsal a jaký byl důvod jeho vzniku? Obsahuje text nějaké důležité skryté poslání? Je napsaný neznámým jazykem, tajným kódem nebo se jedná o podvrh?
Teorie zašifrovaného kódu či neznámého jazyka
Někteří odborníci se shodují, že text vykazuje jisté charakteristiky typické pro skutečné jazyky (jako výskyt sekvencí určitých slov). K tomuto názoru se přiklání teoretický fyzik z Manchesterské univerzity Dr. Marcelo Montemurro spolu se svými kolegy.
Tým těchto vědců analyzoval text pomocí počítačové statistické metody. Zaměřili se na vzorce, kterými byla slova uspořádána, aby dávala smysluplný obsah. Určité úseky textu věnující se konkrétnímu tématu obsahují opakující se struktury. Jakmile dojde ke změně tématu, začnou se objevovat struktury nové.
Závěry své studie publikovali v časopise Plos One: „Text napsaný na středověkém pergamenu pomocí neznámého písma ukazuje základní statistické vzorce, které se podobají vzorcům ze skutečných jazyků.“
Teorie podvrhu
Zastánci pravosti Voynichova rukopisu argumentují, že charakter textu je příliš komplikovaný na to, aby se jednalo o podvrh. Naopak příznivci hypotéz o podvrhu ukazují na neschopnost rozluštit kód, která by mohla naznačovat, že žádný takový kód neexistuje.
Dr. Montemurro na základě svého výzkumu rezolutně vylučuje hypotézu o podvrhu. Podle něj je nepravděpodobné, že někdo záměrně začlenil jím objevené sémantické vzorce do textu, aby vypadal podvod věrohodněji. V době, kdy rukopis vznikl, totiž existence těchto sémantických struktur ještě nebyla známa.