Malý velký Otec Eskymáků: Milovali ho spolužáci i ženy, ubránil Grónsko před USA, v Rusku byl nežádoucí a mlád se otrávil
Foto: Public domain (neznámý autor), Wikimedia commons
Otec byl Dán, matka grónská Inuitka. Doma u Rassmussenů se mluvilo dánsky, Knud se naučil grónštinu na ulici. A touha vydat se poznat lidi žijící daleko na severu ho držela již od mládí.
Knud Rasmussen (1879–1933), po celém Grónsku lidově zvaný Kunuunnguaq či Kunuk nebo také malý Knud, se narodil v západogrónském Ilulissatu v rodině dánského protestantského pastora. Když mu bylo dvanáct, přestěhovala se rodina do městečka Lynge u Kodaně.
Milovali ho všichni
Spolužáci ve škole Knuda okamžitě přijali mezi sebe a jeho přirozená autorita mu v každém prostředí ihned zajistila postavení vůdce, což neméně platilo i ve společnosti dívek a žen. Málo pochopení pro Knudovy vůdcovské schopnosti měli naopak učitelé, protože měl velice špatný prospěch.
Tvrdá příprava od mládí
Knud se však již v Lynge tvrdě připravoval na budoucí polární výpravy – v zimě přespával v děrách,které si vyhrabával ve sněhu za otcovým kostelem, a pravidelně se koupal v zamrzlém rybníce. Když dospěl, zúčastnil se několika výprav do Grónska a dalších oblastí obývaných Inuity. Obrazně tak zkrátil vzdálenosti na mapě této části světa, neboť navštívil i ty nejodlehlejší osady a fjordy.
Nejsevernější Ultima Thule
Po studiích etnografie a přírodních věd v Kodani se v letech 1902-04 zúčastnil expedice Myliuse-Erichsena mezi polární Eskymáky v severozápadním Grónsku. Roku 1910 tu daleko na severu, v nejsevernější obývané části Grónska, založil spolu s polárníkem Peterem Freuchenem obchodní stanici Thule. Její velmi příznačný název byl vlastně termín, který ve středověku označoval nejzazší výběžek civilizace směrem na sever (Ultima Thule). Stanice měla sloužit nejen jako obchodní středisko, ale také jako základna pro další výzkumné výpravy. Přesvědčili Gróňany, aby tam nosili kožešiny k výměně za náboje, náprstky, šití, věci ze železa, které tam nebyly. Výměnným obchodem Rasmussen získal peníze na financování svých výprav, kterých bylo v letech 1912-33 nakonec sedm.
Nejdelší výprava skončila v Rusku. Vyhoštěním
Ta největší a nejslavnější výprava se jmenovala 5. thulská výprava, dánská etnografická výprava do arktické Severní Ameriky, 1921-1924 a odehrála se pod záštitou dánského krále Kristiána X. Polárníci během ní urazili 18 tisíc km ze severního Grónska přes Kanadu, severozápadní Aljašku k pobřeží Tichého oceánu, potažmo až na Sibiř. Protože Rasmussen neměl vyřízené formality pro ruské vízum, přeplavil se přes Beringovu úžinu na Sibiř na loďce inkognito. Ruské úřady ho sice za dva dny vyhostily, ale cíl cesty byl splněn.
Integrita Grónska je jeho zásluhou
Knud Rasmussen byl po celý život zapáleným bojovníkem za teritoriální integritu Grónska, a to jak vůči rostoucím zájmům USA, tak Norska. Jeho významnou zásluhou bylo vítězství Dánska nad Norskem u mezinárodního soudu v Haagu v roce 1933, čímž byla Kodani jednou provždy zajištěna svrchovanost nad celým Grónskem.
Dali mu psy a zimu, on jim lásku, ochranu a zastání
Kdyby Rasmussen v nejlepších letech nezemřel na otravu zkaženým masem, jistě by se jako stařec se zadostiučiněním zúčastnil první paninuitské konference na Aljašce v roce 1977, protože vždy usiloval o co nejužší spolupráci všech inuitských kultur. Svou prací a životem vydobyl Inuitům všeobecné světové uznání, byl jejich miláčkem, zastáncem i ochráncem. O jeho houževnatosti a schopnosti absolutního zapálení pro věc svědčí věta, kterou proslul po celé zemi: „Dejte mi psy a zimu – a zbytek si můžete nechat!“
Rodina/y
S manželkou Dagmar Anderssenovou měl dvě dcery a syna. „Ovšem na svých dlouhých výpravách měl vždycky i nějakou tamní manželku, což bylo u Inuitů běžné, jak se ostatně dozvíte v knize“, doplňuje Zdeněk Lyčka, překladatel Rasmussenovy knihy Noví lidé z roku 1905.
Malá velká ikona
Knud Rasmussen, se svými téměř 165 centimetry výšky, jehož socha v nadživotní velikosti krášlí kodaňské pobřeží u prominentní čtvrti Charlottenlund, představuje dodnes ikonu dánského cestovatelství. Rasmussenův přínos pro povědomí o grónské kultuře nemá ve světě obdoby, ačkoli od jeho polárních cest uplynulo už přes sto let.