Nedbalostí rodičů se ztrácely děti i v minulosti. Jejich návrat do společnosti byl možný jen za určitých podmínek
Foto: Obraz: svatá Klára z Assisi zachraňuje dítě před vlkem. Zdroj: Giovanni di Paolo / Public domain, Wikimedia commons
Když ho odvedli do hradu, vytrhlo se na útěk a schovalo se pod lavici, kde zuřivě zíralo na své pronásledovatele a strašlivě vylo. Kníže ho nechal vychovávat a neustále ho udržoval v lidské společnosti, zní jeden příběh vlčího dítěte, které se podařilo zachránit a znovu „udělat“ člověkem. Vypráví ho jeden z nejvýznamnějších mužů české historie.
Má-li se člověk stát člověkem, musí být vzdělán, uvádí k případům takzvaných vlčích dětí Jan Amos Komenský ve své Velké didaktice (latinsky Didactica magna) v kapitole šest, v níž své tvrzení dokazuje, opíraje se přitom o zprávy jiných humanistů, kteří byli současníky popisovaných události. A také takto zahajují autoři knihy Výpravy za člověkem, světoznámí dětští kliničtí psychologové Zdeněk Matějček a Josef Langmeier, kapitolu s názvem Vlčí děti.
Učitel národů Komenský ve svém prvním z velkých spisů, starém téměř 400 (sepsán mezi lety 1627 – 1638) popisuje (citujeme z pracovního překladu Velké didaktiky z angličtiny do češtiny Marka Roesla - pozn.): „Jak jsme viděli, zárodky poznání, ctnosti a zbožnosti jsou v nás přirozeně zasety, ale skutečné poznání, ctnost a zbožnost nám tak dány nejsou. Ty je třeba získat modlitbou, vzděláváním a jednáním. Nedal špatnou definici tomu, kdo řekl, že člověk je ,učenlivé zvíře´. A skutečně jen díky řádnému vzdělání se z něj může stát člověk“.
K tomuto tématu Komenský vysvětluje, že „někteří lidé, kteří byli v dětství uchváceni dravými zvířaty a mezi nimi vychováváni, nevěděli nic víc než divoká zvířata, ba že ani jazykem, rukama, nohama nic odlišného od zvířat nedovedli, leč až zase pobyli nějaký čas mezi lidmi“. Jeden z dávných příběhů zkroceného „zvířete“ si povězme.
„Kolem roku 1540 se ve vesnici zvané Hassia (současné střední Německo – pozn.), ležící uprostřed lesa, ztratil z nedbalosti rodičů tříletý chlapec. O několik let později viděli lidé na venkově běhat s vlky podivné zvíře, které mělo jiný tvar, bylo čtyřnohé, ale mělo lidskou tvář. Pověst o tom se rozšířila po kraji a guvernér požádal sedláky, aby se pokusili chytit ho živého a přivést mu ho. To se jim podařilo a nakonec bylo stvoření převezeno k landkrabímu do Casselu (dnes Kasselu – pozn.), vypráví Komenský.
Osud chlapce pokračoval takto: „Když ho odvedli do hradu, vytrhlo se na útěk a schovalo se pod lavici, kde zuřivě zíralo na své pronásledovatele a strašlivě vylo. Kníže ho nechal vychovávat a neustále ho udržoval v lidské společnosti a pod tímto vlivem se jeho divoké návyky postupně zmírňovaly; začal se zvedat na zadní nohy a chodit jako dvounožec a nakonec začal mluvit rozumně a chovat se jako člověk. Pak co nejlépe vyprávěl, jak se ho vlci zmocnili a vychovali ho, a jak byl zvyklý chodit s nimi na lov.“
Tento příběh lze najít v díle M. Dressera o starověké a moderní výchově a taktéž Camerarius zmiňuje stejný případ ve svých Hodinách, uvádí zdroje vyprávění o zkrocení vlčího chlapce Jan Amos Komenský.
Co člověka dělá člověkem
Již Platón prohlašoval a napsal ve svých Zákonech to, co později prezentoval i J. A. Komenský, a to, že „Člověk je nejmírnější a nejbožštější bytost, pokud byl takovým učiněn pravou výchovou; pokud však žádné nebo falešné výchově podroben nebyl, je nejnepoddajnější bytostí na světě.“