Kořeny konfucianismu sahají až k mytologickým vladařům. Kdo tedy položil základy čínské moudrosti?
Foto: Public domain (neznámý autor), Wikimedia commons
Filozofické učení konfucianismu představuje jeden z pilířů čínské tradice i navzdory odklonu od původního státního zřízení ke komunismu. Základní doktríny jsou sice spojeny s osobou Konfucia, ve skutečnosti jsou však mnohem obsáhlejší.
Čínská kultura vychází z celé řady původních legend, mytologie a tradic, jež popisují důležité události formující přístup Číňanů k životu a světu po celá tisíciletí. Typickým rysem čínské kultury je především soulad s přírodou, který se odráží v různých činnostech – velmi dobrým příkladem je učení feng-šuej hovořící o potřebě dosažení harmonie nebo čínská přírodní medicína založená na dokonalém poznání těla i ducha a jejich potřeb. Obdobné specifika s sebou nese i čínská filozofie, která na rozdíl od té pocházející ze západního světa není striktně oddělená od náboženského učení a zaměřuje se především na identifikaci důležitých poznatků o jednotlivci a jeho vlastním vědomí a životě. Stěžejními směry čínské filozofie jsou taoismus a konfucianismus.
Čínská filozofie a její původci
Jak taoismus, tak konfucianismus představují učení, které je založeno na jedné legendární osobnosti. Jejich vznik se datuje přibližně do stejného období a utvořily čínskou tradici, které propůjčily typický náhled na svět a způsob života. Taoismus se ovšem na rozdíl od konfucianismu postupně transformoval do určité formy náboženství s vlastní strukturou tradic a jedinečnou přísnou doktrínou. Konfucianismus zůstává nadále spíše filozofií, jež přináší řadu důležitých rad a obecné moudrosti, které mají přispívat ke spokojenému životu.
Nejdůležitější čínští filozofové
Za vznikem taoismu a konfucianismu stojí dva nejznámější čínští filozofové – starší Lao Tzu, jež je považován za zakladatele taoismu, a mladší Konfucius, po němž je pojmenován druhý směr. Oba měli žít v 6. století př. n.l. a podle legend se společně dokonce setkali a diskutovali. Učení obou filozofů bylo postupně zdokonalováno a připisují se jim výroky a myšlenky, které byly k učení připojeny postupným vývojem civilizace v následujících stoletích. Taoismus i konfucianismus představovaly hlavní myšlenkové směry, podle nichž se řídil život běžného člověka až do konce dynastického státního zřízení v roce 1911, kdy je nahradil dogmatismus komunistické propagandy a její ideologie. Vedle těchto dvou směrů byl na denní bázi praktikován jako jedno z hlavních náboženství budhismus, který byl rovněž komunistickým režimem násilně potlačen.
Rozdíl mezi taoismem a konfucianismem
Vedle zmíněného budhismu, který je považován přímo za náboženství a nese jeho specifické rysy, stály taoismus a konfucianismus v podstatě jako poloviční náboženství a přinášely spíše soubor morálních norem. Hlavní rozdíl mezi nimi spočíval ve způsobu vnímání a světa a základní orientaci. Taoismus je spojová spíše s celkovým chápáním svět, jež ukazuje cestu, jakou by měl člověk v životě jít. Zaměřuje se především na soulad s přírodou a kosmem a postavení jedince v rámci univerza. Naproti tomu konfucianismus řeší především společenskou rovinu a vzájemné interakce lidí mezi sebou, pro které definuje správný řád a také vládní (politické) záležitosti – kromě jednoduchého života jednotlivce posuzuje také správné chování panovníků.
Konfucius a čínská mytologie
Ačkoliv se život Konfucia datuje do období let 551 až 479 př. n. l., jeho učení má velmi pravděpodobně své základy v dřívější čínské mytologii. Z historického hlediska byl Konfucius filozofem, který přišel s vlastním učením, jež za jeho života sice nebylo příliš populární a po jeho smrti v jeho odkazu pokračovalo jen asi 3000 jeho studentů, kteří jej však rozšířili prakticky do všech koutů tehdejší čínské civilizace. Konfuciovo jméno je polatinštěnou formou jeho běžného oslovení Mistr Kong, jak jej jeho studenti nazývali.
Mytologie stvoření civilizace rané Číny je velmi zvláštní – kdo byli Tři vznešení a komu vládlo Pět…
Základ v čínské mytologii
Ačkoliv je konfucianismus spojován s osobou Konfucia, jeho základ byl položen již v dávné čínské mytologii, z níž přebírá hlavní myšlenky. Morálním předobrazem ideálního člověka bylo pro Konfucia Pět vladařů – mytické osobnosti (polobohové), které vládly čínskému lidu před nástupem první dynastie Sia a vyznačovaly se velikou moudrostí. Cílem konfucianismu je dosáhnout společenské harmonie na úrovni jednotlivce i národa, právě vladařské principy těchto osobností byly pro Konfucia jedním z klíčových myšlenkových zdrojů.