Pohanské labyrinty pravěku a starověku: Spletité magické stavby by dnes mohly nést titul „div světa“
Foto: Vladimir Mulder / Shutterstock
Labyrinty jsou magické, dobíjejí lidem energii a jsou téměř tak staré jako lidstvo samo. Labyrinty stavěli již třeba Keltové, ve starověku je ale znali třeba i obyvatelé daleké Indie. V pohanských dobách měly na lidi v mnohém podobný vliv jako později vznikající náboženství.
Nejstarší podoby labyrintů, které jsou roztroušené v mnoha částech Evropy, se nám dochovaly jen díky tomu, že byly vyryty do kamene. Některé nálezy dosahují stáří až 5 000 let. Podoba labyrintu postupně vstupovala v širší známost, snad nejvíce tomu přispěly krétské mince, a my se dnes můžeme jen dohadovat, k čemu tyto kresby, příležitostně umístěné u hrobek nebo jiných posvátných míst, sloužily.
Rozdíl mezi labyrintem a bludištěm
Labyrintem vede jediná cesta, byť pořádně klikatá. Oproti tomu v bludišti narazíte na mnohá rozcestí. A přitom ne každá z cest, kterou si na těchto rozcestích vyberete, vede tím správným směrem.
Jak to začalo
Nejstarší kresba klasického labyrintu, která se našla v Evropě a u které lze určit její stáří, pochází z řeckého Peloponésu z mykénského paláce krále Nestora v Pylosu. Labyrint byl vyryt do hliněné tabulky, která byla šťastnou náhodou zachráněna při požáru, který v roce 1200 př. n. l. palác zničil, a pochází z doby před 3200 lety.
Na ostrově Sardinie v Luzanas se nalézá skalní hrobka pocházející z doby 2500 let př. n. l. Na levé straně při vstupu je do kamene vyryt labyrint, o kterém se traduje, že je nejstarším známým vyobrazením labyrintu na světě, ale dle posledních bádání je mnohem mladšího data.
V italském kraji Lombardie, na úpatí Alp, leží národní park proslulý neuvěřitelným bohatstvím – kolem 250 000 – skalních kreseb, které mapují historii osídlení údolí od doby kamenné po raný středověk. V okruzích Naquane a Cimbergo se dochovaly tři skalní rytiny labyrintů, pravděpodobně z doby bronzové a železné.
O španělském kraji Pontevedra by se dalo s nadsázkou říci, že nemá skálu bez nějaké kresby. Zde se do kamene historie tesala již v době bronzové. Nejzajímavějšími jsou tři skály, které jsou pokryty pozoruhodnými kruhovými a labyrintovými obrazci. Kámen, na kterém se například nachází labyrint s důlkem uprostřed, nese název Pedra do laberinto.
Zrození pověsti o stavbě Labyrintu
Spisovatelé antického Řecka pojem labyrint spojovali s rozsáhlými složitými stavbami či jeskyněmi s četnými spletitými a matoucími uličkami. Díky nim se však dozvídáme o úchvatných stavbách, které by dnes mohly nést titul „div světa“.
Egyptský labyrint
Takovou stavbou byl určitě ve své době nejrozsáhlejší egyptský chrám, který dal poblíž dnešní Hawáry postavit panovník Amenemhet III. (2. pol. 19. století př. n. l.) jako obrovskou svatyni všech egyptských božstev. Labyrintem jej později nazvali právě Řekové, snad díky nesnadné orientaci ve dvou podlažích o 3000 místnostech nebo odvozením od faraónova původního jména Lamares (řecky Labaris). Dnes celý komplex již leží v sutinách a nad pískem se pouze tyčí pyramida. Přesto se nemálo badatelů a archeologů s touto skutečností nesmířilo a doufá, že pověstný egyptský „labyrint“ stále čeká na své odkrytí.
Krétský labyrint
Druhá stavba, která je starověkými autory zmiňována, je krétský „labyrint“ v Knossu. Než koncem 19. století odkryl archeolog sir Arthur Evans ruiny paláce krále Mínóa, lidé věřili tomu, že labyrintem, ve kterém se skrýval bájný Mínótaurus, byly nedaleké jeskyně. Dodnes není uspokojivě doloženo, která z možností, zda palác či jeskyně, byla někdy před 4000 lety skutečností. Královskému paláci v Knossu se přezdívá labyrint snad ze stejných důvodů, proč se labyrintem nazýval chrám egyptský – pro jeho zdánlivě nepřehledné množství místností a chodeb. Rozhodně je zajímavé, že architekt Daidalos se měl po stavbu krétského labyrintu inspirovat právě chrámovým komplexem v egyptské Hawáře. Za svou existenci byl Mínóův palác v Knossu několikrát zničen přírodními katastrofami a definitivně opuštěn během 14. století př. n. l.